Grigorij Klimov : RODINNÝ ALBUM

(zkrácený překlad)

Předmluva.

Máte před očima autobiografickou knihu. Jelikož Klimov přes 50 let se zabýval
studiem nenormálností u příbuzných svých známých, i jeho životopis se
podobá jakémusi vědeckému pojednání o "degeneraci rodin". Klimov z legrace
nazval tuto vědu "vyšší sociologií", ale vzhledem k statistickým výsledkům,
mnozí čtenáři ji berou vážně. Možná i v češtině se ujme výraz degenerát.

Degenerát (mám chuť napsat degenerátor, jako "Terminátor") je člověk, který

zdědil náchylnost k psychickým chorobám a sterilitě, může mít i fyzické vady:
drobná postava, prudké pohyby, kulhání, atd... (příklad, bývalý francouzský
prezident Sarkozy). Degeneráti mohou být dobří, mohou být i ničemní. Pro ty,
dal by se najít slušnější název, třeba psychouši, mezinárodní bankéři,
světovládci, atd...

Já jsem původním povoláním fyzik, proto bych hledal termín spojený spíš s
entropií: ničemní degeneráti jsou bionegativní lidé, které příroda stvořila k
tomu, aby zvýšili ve světě entropii, chaos, rozpad. Jejich děti budou
pravděpodobně též degeneráti - podle Klimova, tato dědičnost je dominantní,
je jako jed v zdravé krvi. V tom se možná mýlí, ale fakta, která uvádí, jsou
otřesná.

Degenerátů je velké množství v jistých profesích, obzvlášť v televizi, a

prakticky všichni vrcholní politikové jsou degeneráti. Některé vede touha po
moci, chtějí být vždy a všude šéfem, jiní mají homosexuální sklony, někdy mají
i fyzické vady, které dnešní medicina dokáže skrýt. Někteří jsou společnosti
prospěšní, jiní škodí mnoha lidem a dostanou-li se nahoru, mohou mít na
svědomí i miliony životů (Hitler a Stalin).

Jeden takový sadista řádil ve škole na jihu Francie, kde můj syn připravoval
maturitu. Rodiče i žáci psali petice, až nakonec byl degenerát ze školy
vyloučen. Ale byl velmi chytrý a měl pod svým vlivem tři chlapce, jejichž
prostřednictvím se pomstil. Chlapci zapálili školu, jenže sami při tom zahynuli.

Celkem 24 osob bylo za živa upáleno, včetně mého syna; ti, kteří přežili, do
smrti nezapomenou. Tento sadistický degenerát se díval na hořící internát a
radoval se. Nikdo mu nic nedokázal, je na svobodě. Bylo to v roce 1981 -
představte si, kolika dalším lidem od té doby zkazil život...

Klimovi zkazila život "šlechtičanka" - lesbičanka Nataša, která se do něj

1
bláznivě "zamilovala", když přijel do Ameriky jako bohatý a slavný autor
bestselleru. Od té doby Klimov se zabývá degenerací. Podle jeho osobní
statistiky, mezi jeho známými bylo 90% degenerátů. Z Nataši se stala vedoucí
ruské sekce Hlasu Ameriky.

To úžasně vysoké procento se vysvětluje tím, že se Klimov stýkal hlavně s

rusky mluvícími emigranty. A kdo směl tehdy emigrovat z SSSR do USA? Pouze
lidé, kteří našli ve svém rodokmenu někoho, kdo měl aspoň částečně
židovskou krev. To není antisemitismus, ale fakt. Cestoval jsem jednou den a
noc ve vlaku s takovou rodinou, když emigrovala z SSSR.

Mnozí emigranti si postavili domy u pláže v Sea Cliff, 25 km od New Yorku, jiní
tam žili ze sociální pomoci. Když čtete biografii Klimova, nezdá se, že jejich
příjezd byl velkým přínosem pro Ameriku. Leda pro psychiatry.

Grigorij Petrovič Klimov

*1918 Novočerkask † 2007 New York

Od roku 1945 pracoval v poraženém Berlíně jako hlavní inženýr Vojenské Správy
SSSR.

1947 uprchl do západního Berlína. Uvězněn v americkém lágru King-Campu.

1948 ve Stuttgartu, nezaměstnaný, píše knihu ze zkušeností v Berlíně.

1951 vyšla jeho kniha Berlínský Kreml (též pod názvy „Píseň vítěze” a „Mašina
Teroru”). Díky jejímu úspěchu, byl pozván pracovat pro CIA na Hardvardském
projektu. Kniha vyšla v němčině, pak byla přeložena do 11 jazyků v Reader Digest
(dohromady přes 17 milionů výtisků) a posloužila pro 3 filmové adaptace (získala
cenu na Berlínském festivalu 1953).

1951-55 předsedou Unie poválečných emigrantů COPE a současně šéfredaktorem

časopisů Svoboda a Antikomunist.

Roku 1955 odjíždí do New Yorku, kde žije z honorářů své první knihy, později
pracuje jako inženýr-elektrotechnik. Kromě toho je konsultantem amerického
psychologického projektu university Cornell (1958-59).

Roku 1970 dokončuje svoji druhou knihu Kníže tohoto světa, jejíž vydávání na
pokračování slíbily ruské emigrantské časopisy. Avšak brzo s publikací ustaly - šlo
o námět, kterého se báli i na západě. Nakonec vyšla rusky v Kalifornii. Hrdina
románu, Stalinův poradce a organizátor čistky, která stála desetitisíce životů,

2
připomíná doktora Fausta, který se upsal ďáblu. CIA dlouho Klimova vyslýchalo,
chtělo znát skutečné jméno hrdiny, než uvěřilo, že jde o vymyšlenou postavu.
(Český překlad si můžete stáhnout z internetu. Pro starší osoby, alergické na
četbu na obrazovce, mohu vyrobit na domácí tiskárničce pár brožovaných výtisků
A5 zdarma).

U nás ve Francii jsem se dostal v osmdesátých letech na universitu jako učitel

slavistiky a měl jsem na různých stážích a sjezdech příležitost hovořit s lidmi, kteří
z SSSR směli na západ a měli zřejmě styky na vrcholu. Klimova samozřejmě
neznali, ale jejich názory byly podobné. Jedna moje sovětská kolegyně dokonce
plivala s odporem, kdykoliv jsem před ní vyslovil jméno disidenta Sacharova.

Další knihy: Věc č. 69 (1973) - analyza psychologické války. V této kratší knížce
autor přináší zamlčené informace o některých na Západě vychvalovaných
přebornících za lidská práva v SSSR, (na př. Andrej Amalrik, autor brožurky
"Přežije-li SSSR rok 1984?") jakož i o emigrantech Anatol Kuzněcov, Valerij Tarsis,
Solženicyn, či básnících Sinjavskij, Daniel a dalších : je zbytečné horlit proti
"léčení" některých na psychiatrii, oni tam zřejmě patří.

Jméno mé jest Legie (1975) navazuje na román „Kníže tohoto světa”, který autor
rozdělil na dvě knihy.

„Protokoly sovětských mudrců” (1975-81) je fikce - skoro utopie o myšlení na

planetě sovětské za vlády cara Brežněva, ale obsahuje i základ kurzu z vyšší
sociologie, který autor bere vážně. Vyšla nejprve v USA, dnes však díky internetu
získala čtenáře po celém světě a mírně zkrácená vyšla pod názvem „Červená
inkvizícija” ve vydavatelství Slovanský dům v Bratislavě.

„Rudá kabbala” (1987) je pokračováním "Protokolů". Autor se už nezdržuje

zahalováním historických faktů do románové formy, jména osob jsou skutečná.
Jedná se o videozápis přednášek z degeneralogie, určených pro šéfy KGB a ruskou
televizi v době perestojky. Mimo jiné studuje vliv homosexuálů na politiku v
historii.

„Boží národ” (1989) shrnuje třetí cyklus přednášek, zaměřený na vliv zednářů a
židů. Nafilmované úryvky z přednášek v ruském jazyce najdete také na Youtube.
Věda od té doby pokročila, některé názory autora (na př. o genetice) jsou možná
chybné, pravdivost jiných je zřejmá. Existuje několik českých verzí (Stahuj.cz v pdf
má dost chyb).

„Rodinný album” (2007) - svého druhu životopis Klimova, shrnuje vzpomínky z

autorova života, jakož i málo známé detaily ze života básníků, spisovatelů, filosofů,
politiků a jejich příbuzných, které autor nasbíral za půl století. Celá kniha na webu
má 50 kapitol a zabírá 1,5 MB. Málokdo má čas číst vše, proto jsem zde udělal
výběr z kapitol Ideální nevěsta, Úvaha o komisaři, Komplex Jidáše, Komplex vlády,
Pták Ohnivák.

L. Petr, Trampská nit 2013

3
 Kapitola 1 : Ideální nevěsta

Odedávna platilo ve světě, že v ideálním případě nevěsta měla být

panna. Myslelo se, že to přináší štěstí a blaho klidného rodinného
života...

Nicméně, moje osobní zkušenost ukazuje, že to, že nevěsta je

panna, není zdaleka dostačující podmínkou k založení normální a
zdravé rodiny. Před mnoha lety jsem měl ideální nevěstu, která mi
řekla: "Gríšo, technicky jsem holka..." - A po kratším odmlčení
dodala - "...Ale za všechno ostatní neručím..."

Poprvé jsem se setkal s Natašou Meyerovou ještě v Německu, v

Mnichově. Bylo to v roce 1950. Tehdy jí bylo 19 let, a byla to krásná
mladá dívka "z dobré ruské rodiny". Já už byl zralý, 32letý muž a
pracoval jsem jako prezident nově vzniklé COPE (Asociace
poválečných přistěhovalců – to byl jeden z prvních speciálních
projektů, startujících tehdy psychologickou válku proti komunismu).

Otec Nataši, Jurij Konstantinovič Meyer, vždy byl monarchistou, ale

ne obyčejným monarchistou, nýbrž tajemníkem "Nejvyšší
monarchistické rady". A i Nataša mi neustále zdůrazňovala, že ona
není prostá Nataša, a že je - Nataša von Meyer, tj. s modrou krví a
pochází z poruštěných německých šlechticů.

Od samého počátku naší známosti, otec Meyer vytrvale namlouval

mi svoji dceru a neustále ode mne bral pro mou nevěstu peníze (jak
se později ukázalo - aniž by jí je dal). Nataša jen odfrkla, při pohledu
na všechno jeho úsilí, a dala mi na srozuměnou, že je šíleně
zamilovaná do jiné osoby a jako důkaz, s roztomilým úsměvem,
recitovala mi verše, věnované tomuto záhadnému milenci. Trvalo to
nějaký čas, ale nakonec rodina Meyerů se odstěhovala do Ameriky,
tím téma námluv tak nějak samo o sobě padlo.

V létě roku 1954 jsem letěl na několik měsíců do Ameriky

na služební cestu, a v New Yorku jsem znovu potkal
Natašu. Tentokrát v nás vypukla láska jak benzinem
přeplněný zapalovač, a po měsících vášnivých objetí a
polibků, jsem udělal Nataše nabídku k sňatku, na kterou
okamžitě odpověděla souhlasem. Rychle jsme se

4
zasnoubili a jak zde je zvykem, vyměnili si prsteny.

Po skončení služební cesty, odletěl jsem do Mnichova, a Nataša,

odvolávaje se na "rodinné důvody", zůstala v New Yorku, ale slíbila,
že za mnou přiletí později. Nicméně týden šel za týdnem, měsíc po
měsíci, a ona nepřilétala, ale velmi mile mi v dopisech vysvětlovala
své zpoždění ze stejných "rodinných důvodů".

O rok později jsem se vrátil do Ameriky. Přiletěl jsem do

Washingtonu a okamžitě jsem se rozhodl zajít na návštěvu ke své
snoubence, která nedávno dostala práci ve washingtonském
oddělení "Hlasu Ameriky", Našel jsem dům, kde nyní žili Meyerovi,
našel správný byt a tiše zaklepal. Dveře otevřela Nataša...

Podívala se na mě divně, jako na cizince, který se omylem dostal do

špatného bytu, a mlčky mne pustila dovnitř. V pokoji byl její otec a
matka, kteří měli velmi zmatený pohled.

- Co se děje? Proč jsi za mnou nepřijela? - naráz zeptal jsem se

Nataši.

- Rozmyslela jsem si to... - Váhavě odvětila moje ideální nevěsta.

- Ale proč jsi mi o tom nenapsala?

- No, byla jsem velmi zaneprázdněná... Kromě toho... Kromě toho...

- Co?

- Zamilovala jsem se do jiného...

- Ale vždyť jsem se tě na to ptal v dopisech, a ty jsi mi o tom nic

nenapsala?

- Stalo se to tak náhle... Právě k době tvého příjezdu... A vůbec - já

jsem tě upřímně upozorňovala, že i když technicky jsem holka,
vlastně já jsem e-e-e...

- On je kdo?

Technická holka vyvalila udivené oči:

- Je pilotem... Blondýn s modrýma očima... Vysoký... Zamilovala

jsem se až po uši...

5
A já koukám na ni a vidím, že moje ideální nevěsta lže a přitom lže
bezostyšně. Ale proč, to nemohu pochopit. Co je jasné, je to, že nyní
mne nechce ani vidět.

***

Můj služební úvazek v Americe se blížil ke konci, a já začal pomalu

předávat práci. Nicméně, brzo ke mně začaly docházet řeči, že
Nataša se otevřeně a bezostyšně přede všemi chvástá, že já, jako
vůl, kvůli ní jsem všechno opustil a přijel za ní do Ameriky, jenže
ona mne nechce...

Obvykle v takových případech, dívky se snaží zmírnit bolest z

rozloučení, ale s mojí ideální nevěstou tomu bylo naopak. Zřejmě se
snažila, aby mě to co nejvíc bolelo. Kvůli pořádku, poprosil jsem
Natašu, aby mi vrátila zásnubní prsten, ale moje ex-snoubenka
přitiskla se k němu tak pevně, jako by to byla trofej z války, a
nedala mi jej.

Pamatuji si, jak jsem frustrovaný chodil Washingtonem a náhodně

zastavil se u kiosku, který prodává levné knihy do kapsy, jaké
Amerika vydává v masové tiráži. Mechanicky jsem prohlížel reklamu
na obálkách a najednou si všiml, že v tomto stánku bylo mnoho knih
pro pederasty.

Zdálo se mi to divné. V Německu nic takového nebylo. Tam Hitler

20-tých let honil homosexuály do koncentračních táborů a nahnal
jim tolik strachu, že ani v poválečném období, tj. v letech 1945-
1955, žádné časopisy, žádné knihy na toto téma v Německu v
otevřeném trhu nebyly. Pederasti seděli tišeji než voda a níže než
tráva, a vystrašené lesbičky kvůli zamaskování všechny spaly s
nemilovanými muži.

"Zdá se, že v tomto ohledu Amerika je země nevystrašených

degenerátů", - pomyslel jsem si a začal pečlivě prohlížet celou
kolekci. Po knihách o pederastii, narazil jsem na knihu s nahými
ženami na obálce. Se zájmem jsem otevřel první, která mi padla do
rukou a ... téměř plival - fuj fuj čerte, to je přece čtení pro lesbičky!

Přečetl jsem krátký souhrn a uvědomil si, že v těchto knihách se

dosti podrobně popisují všechny jejich triky. Ukazuje se, že lesbiček
je mnohem víc, než jsme očekávali, ale je těžké je rozpoznat.

6
Ukázalo se stejným způsobem, že lesbičky bývají dvou typů - aktivní
a pasivní. Aktivní lesbičky mají tendenci hrát roli mužů, a lesby
pasivní - hrají roli žen. Následoval popis sadismu a masochismu.

Kniha tvrdila, že aktivní lesbičky jsou často sadistické povahy a rády

přináší různé druhy neštěstí, zejména mužům, a přitom se vyznačují
zvláštním, nevyrovnaným chováním. V angličtině se jim říká
"queer", to znamená "divné"...

Tehdy se u mne objevilo první podezření o mé bývalé "ideální"

nevěstě. Koupil jsem si tuto knihu a brzy, za pouhých 35 centů,
pochopil všechna Natašina tajemství. Doslova mi spadla clona s
očí...

"Sakra, vždyť já jsem se málem oženil s nejproklatější lesbičkou

aktivního typu... Ona je vlastně - typický muž v sukni!" - pomyslel
jsem, a začal vzpomínat a analyzovat všechny Natašiny podivnosti,
na které jsem dříve neobracel pozornost.

Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou šel s ní na procházku v blízkosti

jejího domova, který se nacházel v předměstí Mnichova. V té době
jsem měl seriózně poraněnou pravou ruku, která visela na krku v
šátku. Tak, při chůzi, náhodou jsem se Nataši dotekl loktem této
ruky a ona náhle, nečekaně, ze všech sil mne praštila svým loktem.
Přímo do rány. Od bolesti se mi zatmělo v očích. Od jejího úderu
rána se otevřela a obvaz mokval krví, ale Nataša se dívá na krev,
olizuje si rty, a vztekle na mne syčí: "Kolikrát jsem ti říkala, aby ses
mě nedotýkal rukama". Na její tváři přitom bylo něco velmi
škodolibého a dokonce i jakýsi ničemný výraz.

"Ano, zdá se, že byla jednoduše sadistka,"- pomyslel jsem si,

připomínaje tuto epizodu. A vzpomněl jsem si také, že její vlastní
otec, za mé přítomnosti, několikrát nazval Natašu potvorou.

Také jsem si vzpomněl, že Nataša, jak se zdá, měla v Mnichově

utajený román s lesbičkou Luskou Černovou. Její přítelkyně Luska
byla pozoruhodně sebevědomá a drzá blondýna. Obě tenkrát
pracovaly v oddělení mnichovského "Hlasu Ameriky" a jejich
románek zamaskovaly nevinným "dívčím kamarádstvím". Přičemž
Luska často zůstávala na noc u Nataši, a obě spaly na jedné posteli.
Na muže byly vždy hrubé, ale pro svou milovanou, Nataša tehdy
psala milostné básně: "Ze všech nemožně-možných možností, Ty jsi
ze všech nejnemožnější, Ty mně milejší ze všech".

7
To byly ty samé básně, které mi recitovala Nataša a tvrdila při tom,
že byly psány pro jiného muže. To vše se dělo po dlouhou dobu pod
mým nosem v Mnichově a já nic neviděl a nic nepodezříval. Jak se
píše v Bibli: "Mající oči - nevidí, mající uši - neslyší",

Prošlo několik let. Luska oslavila 25. narozeniny a ze strachu, že

zůstane starou pannou, rychle se vdala, nebo spíš ženila, s mladým
princem Obolenským, který pracoval pro "Radio Svoboda" a jak
všichni věděli, byl neskrytý homosexuál. Dvě boty tvoří pár... Ale
byla to jen "maska lásky". Nataša zůstala samotná, smutná a
rozhodla se, že i pro ni nadešel čas, aby se vdala.

To právě byla ona chvíle, kdy se rozehrála naše neočekávaná

romance v New Yorku. Abych byl přesný, bylo to na mořské pláži
v Sea-Cliffu. Je to taková chatová osada nedaleko New Yorku, kde
žije mnoho ruských rodin, takže to byla svého druhu "ruská
vesnice".

Při vzpomínce na podrobnosti našeho románu a po prostudování ve

stánku zakoupené knihy o lesbičkách, obrátil jsem pozornost na
několik dalších podivností v chování Nataši. Třebaže souhlasila, že si
mě vezme, zdá se, že v hloubi srdce celou tu dobu váhala, říkala mi,
že měla "velmi velkou lásku," a že se obává, že tato láska může se k
ní vrátit. Když jsem se jí zeptal, o tom mluví, tak trochu dělala
narážky na Kazanceva, který byl jejím náčelníkem v "Hlasu Ameriky"
v Mnichově.

Tohoto Kazanceva jsem docela dobře znal. Byl to škaredý typ, který
věkem hodil by se tak na jejího otce. Tehdy jsem nic nemohl
pochopit, ale dnes vím, že moje vzorná nevěsta měla jen strach, že
se odhalí její lesbismus a aby odvedla pozornost, nejprve lhala
Kazancevu, že miluje mne a potom lhala mně, že je zamilovaná do
Kazanceva...

A to bylo sehráno tak, aby se zamaskovala její lesbická aféra s

Luskou Černovou. Ach, ty prokleté "masky lásky"... Mimochodem,
tento Kazancev, starý NTS-sovec a autor knihy "Třetí síla", byl také
jedním z podivínů. Vypadal jako křivonohý čert, ale ženu měl
krasavici jak obrázek. Proč taková krasavice se provdala za starého
muže, podobného čertovi? Je ale možné, že i ona měla nějakou
vnitřní vadu...

8
[NTS je zkratka "Lidově-dělnického svazu ruských Solidaristů" - organizace vzniklé
r.1943 přejmenováním spojených mládežnických skupin ruských emigrantů (v Běle-
hradě, v Praze, ...). Za války pronásledovaná gestapem, po válce sověty. Posílala do
SSSR antisovětskou literaturu pomocí balónů s množstvím letáků (i v Čechách jsme je
sbírali). Nakonec komunisti protestovali, že balóny ohrožují leteckou dopravu, což
byla pravda. V dnešním Rusku je NTS legální: http://nts-rs.ru ]

Kazancev žil se svou ženou špatně. Neměli žádné děti a nakonec

adoptovali dítě, které zůstalo po sestře jeho manželky, když ji
odvezli do blázince. Mimochodem, NTS-ovci sami o sobě tvrdí, že
jsou revolucionáři, a u revolucionářů podobný příběh je běžná věc.

A ještě jsem si vzpomněl na to, jak jednou, když ještě Nataša nosila
můj snubní prsten, pozvala na návštěvu známého básníka-emigranta
Ivana Jelagina, který byl tehdy do ní bláznivě zamilovaný. A tento
básník, hledě na Natašu, ten večer neustále se olizoval a ječel "Ach,
miluji lízat".

Když začal číst v obývacím pokoji jejího otce a matky své básně o
"čisté lásce", moje ideální nevěsta odtáhla mě do kuchyně a objala,
pověsila se mi na krk a řekla: "Ach, Gríšo, obávám se, že s tebou
nám to nepůjde. My dva jsme třídně cizí element... Váňa Jelagin by
mi vyhovoval, ale on je příliš malý. Aby mne dokázal políbit,
potřebuje vylézt na lavičku a v posteli by byl jak vrabec na kobyle..."

Ačkoliv Nataša vždy zdůrazňovala, že pochází s dvorní šlechty, že je

- Nataša „von” Meyer, občas se vyjadřovala jako vulgární kramářka.
Mimochodem - je to dost typické pro aktivní typ lesbiček. Vždyť v
duši nejsou ženami, ale muži.

Tenkrát jsem si myslel, že ten její vtip o Jelaginovi byl bez významu,
ale teď jsem se podrbal na hlavě zmateně: „Jak vlastně tyto zrůdy
se navzájem rozpoznají? Já jsem tenkrát nic neviděl, ale oni se hned
poznali. Jak to dělají?”

Nebo, další zvláštnost - jdeme tak trochu s mojí dokonalou nevěstou

po Sea-Cliffu a přes silnici přebíhá pes. Moje mladá nevěsta se na
něj podívala a s hezkým úsměvem mi zašeptala mi do ucha: "Víš,
Gríšo, já mám ráda psy, více než muže..." Já jsem si myslel, že to
všechno jsou jen dívčí vtipy, ale teď - nedivil bych se, kdyby Nataša
se psy také experimentovala...

No, mnoho bylo takových podivností, kterých jsem si tehdy všiml,

9
ale nechápal jsem je.

A ještě jedna zvláštnost - před mým odletem zpět do Mnichova,

Nataša začala vážný rozhovor o naší svatbě a při tom představila mi
následující základní podmínky:

1. Vstoupíme-li do manželství, musím být vždy připraven k rozvodu.

2. Nebudou žádné manželské postele. Spíme v různých místnostech.
3. Nechce mít děti brzy, s tím musíme počkat 6 let.
4. Chce změnit své povolání.

Místo práce jako sekretářka rozhlasové stanice "Hlas Ameriky", jak

se zdá, chce dělat... umělé oplodňování. Na můj zmatený pohled,
Nataša vysvětlila: "Umělé oplodňování... zvířat". Při těchto slovech
jako vichr do pokoje vtrhl otec Meyer, vytlačil svou dceru ven,
obrátil se ke mně a snažil se mě přesvědčit, abych se s ní neženil,
protože se k sobě nehodíme, a vůbec, že to vše skončí špatně.

Byl jsem z toho jako blázen a ničemu nerozuměl. V první době mi

dlouho a houževnatě podsouval svoji dceru jak starý pasák
prostitutek, a teď najednou sám mě odrazuje. Úplně obráceně! Ale
měl jsem oči zaslepené představou mladého a pružného dívčího
těla... Není divu, že se říká, že láska je slepá...

V předvečer mého příjezdu do Washingtonu, neschopný snášet její

nekonečné a neurčité omluvy, napsal jsem Nataše v jednom z
posledních dopisů následující větu: "Chováš se jako by u tebe bylo
něco v nepořádku, jako bys měla tuberkulózu nebo byla lesbičkou,
která to nemůže přiznat ani sama sobě".

Tehdy jsem vůbec nemyslel, že je lesbička. Napsal jsem to jen tak,

ze zlosti, unáhleně. Ale jak se ukázalo - tímto dopisem jsem se jí
dotekl na nejcitlivějším místě. Maska s ní byla shozena a proto,
zřejmě, přivítala mne jak úhlavního nepřítele.

A jak to bylo s její novou láskou, ptáte se? Kdo že byl, ten pilot? S
modrýma očima...

Ale, neměla žádného pilota. Jen se znovu dala dohromady s

ženskou. Tohoto "pilota" jsem docela dobře znal. Byla to její
přítelkyně Leka Boldyrevá, dcera hlavy NTS ve Washingtonu. Leka
byla plná pupínků, arogantní a dost nechutná osoba, s kterou, mám-
li být upřímný, žádný muž do postele by nešel. Ale moje ideální

10
nevěsta, moje šlechtična Nataša von Meyer, vášnivě líbala tuto ženu,
a mně vyprávěla pohádky o pilotovi s modrýma očima.

***

Tak, v roce 1955, ve věku 37 jsem se ocitl v Americe, ale ne díky

vlastnímu přání, ale výsledkem intrik, podlosti a zrady.

Ve Washingtonu jsem zůstal měsíc a dost často jsem se setkával se

svými starými známostmi z Mnichova. Ti se už Americe trochu
přizpůsobili a rádi se mnou se podělili se svými zkušenostmi: „Gríšo,
snad všichni Rusové, žijící ve Washingtonu, pracují v "orgánech
inteligence". No, v těch... o třech písmenech... Jiná práce zde
prakticky není. Přitom každý musí pravidelně podávat raport o
všech, kdo k němu chodí do domu. A proto, pokud nelžeš, že jsi
inženýr-energetik, poslechni dobré rady a jdi radši pracovat do
svého oboru...”

Další můj známý mi radil: „Jestli se, Gríšo, neoženíš, tak se ve

Washingtonu brzo uchlastáš. Amerika je pro tebe něco jiného, než
Německo. Dej svůj "svobodný sex" do chladničky, někam k ledu...
Vzpomínáš na Kolju Kozlova? V Německu spal s každou ženskou,
kromě té svojí, ale jakmile přijel do Ameriky, musel chudák spát
pouze s vlastní manželkou”.

Poslechl jsem dobrých rad a odjel jsem z Washingtonu do New Yorku

a tam jsem se brzo setkal s mojí budoucí manželkou. Historie s
Natašou von Meyer postupně přešla do pozadí a pomaloučku jsem
začal zapomínat. I jiní vytloukají klín klínem.

Ale pro mě to bylo docela bolestivé. Kromě toho, tehdy jsem sotva
četl a vůbec nemluvil anglicky, a začínat nový život v Novém světě
ve věku 37 let, a to ještě bez řeči - na to bylo dost pozdě. Zatímco v
Německu jsem se cítil jako ryba ve vodě, v Americe jsem si připadal
jako ryba vyhozená na písek.

Naštěstí jsem přijel dosti dobře finančně zajištěn (v bance jsem měl
10.000 dolarů jako honorář za moji první knihu a za filmy, které
podle ní natočili), takže spěchat s hledáním zaměstnání jsem moc
nemusel. Navíc, byl jsem odhodlán začít nový život v Novém Světě
tím, že napíšu novou knihu, román ze sovětského života o zrození
nového člověka Homo sovieticus, tedy o "sovětském člověku".

11
Tehdy za 10.000 dolarů v New-Yorku bylo možné koupit krásný
dvoupatrový dům, jako ten, v kterém nyní žiji. V dnešní době tento
dům stojí 250.000 dolarů. V polovině 50-tých let v Americe 10 tisíc
bylo hodně peněz.

Přesto dům jsem tenkrát nekoupil, začal jsem svůj pobyt v New-
Yorku tím, že jsem si koupil luxusní automobil "Lincoln" s odkrývající
střechou, kabriolet barvy slonové kosti. Taková auta bohatí
Amerikáni kupovali za 6 tisíc dolarů nové, a každé dva roky je
měnili. Já jsem koupil dva roky starého Lincolna za pouhé 2 tisíce a
jezdil v něm po Americe bez jediného problému 10 let.

Po zakoupení auta, zasedl jsem ke psaní své nové knihy. Pro

spisovatele existuje neúprosný zákon: aby jeho hrdinové žili, nutno
je opisovat ze života, nutno dobře znát to, o čem autor píše. Proto
jsem se rozhodl dát do románu svůj příběh s Natašou von Meyer,
kdy "ideální nevěsta" se najednou projevila lesbo-sadistkou. Copak
to není zajímavé? Avšak k pochopení příčin jejího divného jednání
musel jsem studovat knihy o homosexualitě.

Ten příběh s Natašou byl pro mne tenkrát velkým šokem. Ve věku
35 let poprvé v životě jsem se setkal s homosexualitou, k tomu ještě
v osobě vlastní nevěsty. V SSSR se o tom nikde nemluvilo ani
nepsalo, zato v Americe, málem polovina vydávaných knih byla
tehdy věnována tomuto tématu. Tak i já jsem se rozhodl psát o
"HOMO sovieticus", tj. sovětských lidech pro mne nového typu.

Neměl jsem tehdy nejmenší představy, že to bude - proklatý námět.

Kdybych byl tenkrát věděl, co se za tím vším skrývá, za Boha nikdy
bych se do toho nepustil. Z jedné strany, pro spisovatele je to zlatá
žíla, klíče poznání Štěstí a Neštěstí, Umu a Nerozumu, Života a
Smrti, ale z druhé strany, je to téma neprůchodné jako husté bláto.
Na každém kroku narážíte na záhady, tajemství a věčné lži. Jak v
pohádce o Ivanu Careviči a ptáku Ohniváku : jdi napravo, přijdeš o
koně, jdi nalevo, přijdeš o hlavu, jdi rovně, ztratíš i koně i hlavu.

Tak sedím a píšu svůj román a život mi předhazuje nové

a nové materiály. Zajel jsem jednou do Washingtonu a
náhodou setkal se tam s Barminem, náčelníkem
washingtonského oddělení "Hlasu Ameriky". Barmin,
zřejmě v úmyslu uslyšet poslední newyorské novinky,
mne pozval na lynč. Sedíme spolu, povídáme si, a
najednou se mne pohrdlivě zeptal: „Tak Nataša vás co -

12
 odmítla?” - a zkoumavě se na mne podíval, jak budu reagovat.

„Ale, Bohu dík, že odmítla”, - jsem mu odpověděl. „Vždyť vaše

Nataša je prostě lesbička”, - a podtrhl jsem při tom slovo "vaše".

„Žádná lesbička !” - zlostně a dokonce jaksi nepřátelsky vykřikl

Barmin. „Prostě vás odmítla, protože jí nevyhovujete!”

Vzteky se poprskal smaženými vejci se špenátem. On měl tenkrát

žaludeční vřed a držel speciální dietu. A já se na něj dívám a myslím
si: ”Pantáto, kvůli čemu se tak rozčiluješ?”

Tehdy už jsem věděl, že Barmin byl tak trochu sadista a rád se

vysmíval svým podřízeným. Také měl rád, když mu pochlebují a
zvou ho "generálem", což ukazuje na příznak komplexu
méněcennosti a lehké mánie velikášství, tedy příznak komplexu
vlády, který je spojen s homosexualitou. Vzpomínám si také, že při
stisku ruky jeho dlaň byla měkká, jak u ženy, a svírala se jako
trubka. Stejně, jak u papá Meyera.

Ve Washingtonu tou dobou se rozběhla vlna Mccarthismu, a ze

státního departmentu vyháněli hromadu homosexuálů. Tisk byl plný
nářků a sténání, že jde hotový hon na čarodějnice. Za takových
podmínek bylo pro Barmina těžké držet v zaměstnání lesbičku.
Zřejmě proto se na mne rozzlobil.

Vzpomněl jsem si, že Barmin je ženat už potřetí, přičemž jeho druhá

žena byla... vnučkou prezidenta Theodora Roosevelta, která
Barminovi porodila dcerku a brzo poté se s ním rozvedla. Tak jsem
se ho zeptal: „Alexandře Grigorjeviči, nedávno v novinách psali, že
jedna z vnuček prezidenta Roosevelta zde ve Washingtoně skončila
sebevraždou. Není to náhodou vaše bývalá žena?”

Namísto odpovědi, Barmin se opět poprskal špenátem, rozkašlal se a

jako střela vyskočil od stolu. Uprchl tenkrát z restaurace tak rychle,
že na stole zůstal jeho nedojedený lynč.

„Zas se vztekáš”, pomyslel jsem. „Nad druhými se povyšuješ, ale

sám to nesneseš. Možná proto máš žaludeční vřed”.

Ještě v Mnichově, Barmin mi daroval svoji knížku „Ten, který

uprchl”, v které vypráví o tom, jak uprchl na Západ roku 1937, za
doby Veliké Čistky, kdy se bál, že ho také prolustrují. Nyní,

13
vyzbrojen novými poznatky, rozhodl jsem se znovu prolistovat jeho
knihu.

A hle, při novém čtení jsem si všiml několika podivných věcí v jeho
osobním životě, které jsem dříve přehlédl. Například, historii jeho
svatby. Jel tenkrát vlakem do Buchary a v tom samém vagoně jela
mladá a krásná vdova sovětského vyslance v Buchaře, soudruha
Aprelejeva. Vzpomínám si, že hlava menševiků - Martov, měl dívčí
jméno [tj. po matce] Cederbaum. Čím byl asi za svobodna Aprelejev?

Jak se zdá, tato mladá vdova byla ženou jakéhosi starého žida-
revolucionáře... O něco dále, Barmin píše, že této krasavici šli na
nervy všichni muži, kteří se pokusili za ní chodit. Barmin píše, že on
tehdy si k ní přisedl a navrhl jí šikovné řešení - fiktivní manželství. S
ním... Ano, ano, fiktivní manželství. A plachá krasavice, která
všechny muže odmítala, najednou souhlasila a uzavřela s ním
fiktivní manželství...

Svoji svatební noc šťastní novomanželé strávili následovně: žena

spala v pokoji a Barmin na balkoně. Následující noci podobně: ona v
ložnici, on na balkoně. Téměř jak Romeo a Julie, jenže brzo poté
fiktivní manželka zapsychovala a utekla od Barmina, brzo nato
důsledně žádala rozvod. Začali tedy žít každý jinde. Ale potom se
opět sešli...

Nakonec tato fiktivní žena od něho otěhotněla, předčasně porodila

dvě nedonošené děti a při porodu zemřela. Nedonošené děti málem
zemřely, ale lékaři je zachránili. Když jsem vše uvážil, stalo se mi
jasné, že měla zřejmě dost příčin bát se normálního manželství.
Vypadá to, že fiktivní Barminova žena byla stejnou čarodějnicí, jako
moje Nataša. Až na to, že Barmin ji odhalil od prvního vzhledu.
Stejně okamžitě Nataša odhalila básníka Ivana Jelagina. A proto
Barmin hájí Natašu... coby třídně blízký element.

Takoví lidé žijí jak bledé spirochety, podle principu: jeden za

všechny a všichni za jednoho! Jestliže si myslíte, že zde pro vás
opisuji heslo Tří mušketýrů nebo heslo sovětských pionýrů, tak se
hluboce mýlíte. Je to velmi staré heslo svobodných zednářů. Je to
heslo těch tajných spolků, které sami sebe nazývají humanisté, ale
církev je nazývá satanisté.

Druhé manželství Barminovo bylo neméně podivné. Jakým kouzlem

se nicotný uprchlík z SSSR, včerejší komunista, najednou žení s...

14
vnučkou prezidenta Theodora Roosevelta? Byl velký krasavec? Byl
bohatý kupec, byl úspěšný mladík? Ne ne, spíš naopak. Takoví mají
vše obráceně...

Nedaleko od Sea-Cliffu je muzeum Theodora Roosevelta, v kterém

se nachází celá kolekce zednářských diplomů bývalého prezidenta
USA. Jsou to takové mystické diplomy různých tajných společností.
Co že v nich je za tajemství? Jak to vypadá, komunista Barmin znal
tyto tajnosti dost dobře a proto se tak velmi jednoduše oženil s
vnučkou samotného pana prezidenta.

Ale i druhá jeho žena se projevila jako kouzelnice. Porodila

Barminovi děcko a momentálně vyhodila Barmina na ulici. Barmin
tedy chodil ke svým známým a u všech si naříkal: „Já musím vozit
železo na káře a ona chce alimenty, 500 dolarů měsíčně - a já
nemám v kapse ani 5 dolarů..."

Brzo poté noviny psaly, že Rooseveltova vnučka, žurnalistka z

Washingtonu, skončila život sebevraždou. Vidíte, čím se končívají
taková tajemství a taková kouzla.

Vzpomínám si, jeli jsme jednou s Barminem v mém otevřeném

Lincolnu po Washingtonu a zastavil nás semafor u pochmurného a
ospalého zednářského chrámu. Nečekaně Barmin kývl hlavou
směrem k chrámu a poučil mne: „Hle, kde se nachází skutečná vláda
Ameriky. Ne v Bílém Domě, ale v tomto domě". Tehdy jsem si
pomyslil" „Moc toho bratříčku, moc jen znáš. Možná proto jsi se stal
náčelníkem "Hlasu Ameriky". A možná i proto tě chtěli přistřelit za
doby Veliké Lustrace v SSSR".

Potřetí se Barmin ženil ve věku 53 let. S 25letou holčičkou z

ukrajinské sekce "Hlasu Ameriky", tedy hodil se jí za tatínka. Rovnou
Mazeppa a Maria. Supermuž! Superman! A ve skutečnosti, opět je
vše opačně. Chceme-li to pochopit, je nutno znát jejich tajemství,
nutno vědět, že některé ženy pouze vypadají jako ženy. Ve
skutečnosti jsou to dvojpohlavní rusalky, ale k tomu, abyste viděli
tyto rusalky, nutno být vodníkem, to jest mužem, který pouze
vypadá jako muž.

Zpravidla tyto ženy jsou chladné a frigidní rusalky, u kterých je

nejčastěji ženská impotence, totiž frigidita. Nemohou milovat
skutečně, lidsky, žensky. Ani duší, ani tělem. Mívají alibidomii a
nejčastěji anorganismus, tedy absenci orgasmu, jinak řečeno,

15
nekončívají.

U některých rusalek nefungují "rajská vrata", nevlhčí se kvůli

defektním Bartolinovým žlázám. Takové rusalky chytračí a v skrytu
před mužem (pokud je normální) se tam mažou vazelinou.
Nejčastěji na radu své matky, staré a zkušené tchyně-rusalky.

Konec konců, tato rajská vrata se pro muže převrací v skutečná

vrata do pekel. Každá rusalka chce vypadat normálně, chce se vdát,
mít děti a žít jako normální ženská. Ale co může dělat? Tak si najde
nějakého kouzelníka-vodníka, který jí nabídne vychytralé man-
želství. Nabídne jí zamaskovat se fiktivním svazkem z vypočítavosti,
který rusalka obvykle s radostí přijme. Nechce se jí prosedět celý
život jako stará panna.

Všechna tato kouzla překrásně zná americká rozvědka CIA, a

všechny tyto hokusy-pokusy překrásně zná sovětská rozvědka KGB.
S jediným rozdílem, že v Americe takové lidi dělají náčelníkem
"Hlasu Ameriky", aby sobě podobné lidi povzbuzovali k nové
revoluci, zatímco v SSSR takové typy lidí dříve odstřelovali a dnes je
zavírají do blázince nebo vyhošťují do ciziny jako bio-negativní jed.

Mimochodem, tento Barmin nebyl vůbec Barmin. V 30-tých letech ve

službě sovětů, v Paříži byl znám jako Graff. Teprv, když utekl na
Západ, Graff se stal Barminem. Jméno Barmin pochází od výrazu
"carské barmy" [řád, diadém]. Volba těchto dvou pseudonymů ukazuje
na lehkou mánii velikášství. Kvůli této mánii Graff-Barmin zakončil
svoji kariéru celkem nezvykle.

25 let hlásal Barmin zprávy "Hlasu Ameriky", vychvaloval sovětským

rusalkám a vědmákům americkou svobodu a lidská práva, kde pod
slovem "lidé" se zpravidla rozuměli jeho čarodějní spolubratři. Jenže
ke konci své kariéry se pomátl. Mánie pronásledování, přičemž v
akutní fázi. Vždyť mánie velikášství a mánie pronásledování jsou
rodné sestry. Psychologové to nazývají komplexem viny, a lidé
zjednodušeně říkají, že člověku jeho nečisté svědomí nedá pokoje.

Svobodomil Barmin začal periodicky utíkat z domu a skrýval se v

křoví washingtonských parků, a Galočka, jeho třetí žena, ve většině
případů zvonila kam nutno a na Barmina organizovali opravdový
hon. Našli ho, chytli ho, ale on, vytrhával se sanitářům, kteří se
snažili mu navléknout svěrací kazajku, zoufalým hlasem řval na celý
Washington: „Jaká je zde svoboda!? Kde jsou lidská práva!?”

16
Ano, bráško... Za co jsi se bral, to máš. Barminu vlezlo do hlavy, že
ho chtějí zavraždit. Myslel, že mu chtějí uříznout jazyk a pohlavní
orgány. Myslel, že mu to chtějí udělat noví emigranti z SSSR, které
on usilovně lákal do Ameriky.

Barmin se toho tolik bál, že dokonce nepouštěl do domu ani svého

kamaráda Voloďku Jurasova, který pracoval tehdy v "Radiu
Svoboda" [ruská stanice podobná Svobodné Evropě]. Tento Voloďka byl
mnohostrannou osobností. Napsal zajímavou knížku "Paralaxa" a
trvale mluvíval v radiu. Někdy jako Rudolf, jindy jako plukovník
Panin. Byl známý i jako nejbližší spolupracovník maršála Žukova. V
mém románě "Jméno mé je Legie" je podrobně popsán pod jménem
Ostap Ostapovič Oglojedov, syn Ostapa Bendera.

Barmin pokládal kamaráda Voloďku za konfidenta KGB a proto

nechtěl s ním mluvit ani po telefonu. Nutno se přiznat, že v tom měl
částečně recht. Barmin dobře věděl, že hlavní zásluha Voloďky pro
"Radio Svoboda" spočívala v tom, že donášel. Jak do FBI, tak do
CIA. Donášel všechno a na všechny. A proto Barmin předpokládal,
že kamarád Voloďka donášel i do KGB.

Je zábavné, že i náčelník "Hlasu Ameriky" v Mnichově, Charlie Lvovič

Malamut, který dlouhá léta balamutil své sovětské spolubratry, ke
konci své kariéry také se pomátl. Měl také mánii pronásledování,
také běhal a skrýval se po Mnichově, jako Barmin po Washingtonu.

Tento Malamut byl ženat, ale neměl děti. Přičemž, když Nataša
Meyerová pracovala u něj v Mnichově, všem vyprávěla, že on pro ni
byl jak "adoptivní otec".

Později, při svém setkání s tímto "adoptivním otcem", řekl jsem mu:
„Víte, vaše adoptivní dcera se ukázala být lesbičkou. Lidi ji viděli, jak
se s Luskou Černovou na záchodě líbaly".

„Pomluva!” - zlostně vykřikl adoptivní tatíček. „Za to by vás měli

zavřít do vězení!”

A já na něj se dívám a přemýšlím: „Nedivím se, strejdo, že nemáš

děti. Dokonce i reakce tvoje je stejná, jak u Barmina. Správně se o
vás mluví - jeden za všechny, všichni za jednoho".

Ještě k tomu jménu, Malamut v hebrejštině označuje učitel

17
náboženství, to znamená, že zřejmě pochází z nějakého rodu rabínů.
K tomu Charlie byl starým, zasloužilým trockistou, dokonce přeložil
knihy Trockého do angličtiny. Pochvalnou předmluvu ke knize
Barmina "Ten, který uprchl" napsal Max Istman, rovněž starý
trockista, ženatý s Jelenou Krylenko, rodnou sestrou znamenitého
lidového komisaře ministra justice N. V. Krylenko, na kterého přišla
řada v Moskvě během likvidace všech těch trockistů a byl rovněž
zastřelen.

Tvoří se nám přímo jakési hnízdo zmijí, kde všechny zmije koušou
jedna druhou za ocas - přesně podle prvního zákona marxismu o
jednotě a boji protikladů.

Rozhodl jsem znovu číst knihu Bertrama Wolfa "Tři muži, kteří
udělali revoluci". To byla kniha o Leninovi, Trockém a Stalinovi.
Autor byl žid-trockista, velký historik a sociolog, jeden za
zakladatelů americké komunistické strany, člen výkonného výboru
Kominterny a později poradce Státního Departmentu USA a "Hlasu
Ameriky", profesor Hooverova "Institutu ve věcích Války, Míru a
Revoluce"... To znamená, že to byl člověk s velikou autoritou.

A tento autoritativní trockista píše ve své knize, že Trockij už ve

věku 20 let, sedící v četnickém vězení v Oděsse, dělal si speciální
výpisy, studoval a dělal konspekce knih o zednářství, dokonce měl
na toto téma solidní konspekty - sešity v černých obálkách, celkový
objem ani mnoho ani málo - víc jak 1000 stran. Tyto černé
konspekty potom někam beze stop zmizely a do Sebraných Spisů
Trockého se nedostaly.

V jiných, také seriozních knihách přímo píšou, že plamenný vůdce

proletariátu Leon Trockij byl zednářem. Z toho vychází, že
trockismus je zednářství v komunistické straně, tedy bylo to jakési
levé křídlo zednářství.

Kromě knihy profesora Wolfa prostudoval jsem tehdy mnoho jiných

seriozních knih na toto téma. Včetně knih z druhého tábora, totiž
knihy náboženské (ponejvíce katolické). Z těchto knih jsem se
dozvěděl, že zednáři jsou tajné společnosti lidí, kterým za
středověku říkali čarodějníci. Středověká inkvizice je vinila z paktu s
ďáblem a někdy i pálila na hranici, zatímco 500 let později sovětská
inkvizice jim říkala trockisti a střílela je ve sklepích NKVD.

Dobrým příkladem je nám trockista Barmin, trockista Malamut a

18
mladičká vědma-lesbička Nataša von Meyer, moje bývalá "ideální
nevěsta". Barmin utekl z SSSR v době Veliké Čistky, když ho už
chtěli zastřelit. Stejně tak trockista Malamut, kdyby žil v SSSR,
skončil by zastřelením. Vždyť Vyšinskyj tehdy žádal nahlas, aby to
všichni slyšeli, nemilosrdně postřílet jako vzteklé psy všechny tyto
"vrahy národa".

A později se ukázalo, že jak Barmin, tak i Malamut, byli duševně

nemocné osoby. To znamená, že Vyšinskij měl pravdu, když mluvil o
vzteklých psech. Oni dobře věděli, koho odstřelují.

Balzac pravil, že jméno člověka často ovlivňuje jeho osud. Jméno

profesora Wolfa, který napsal tu zajímavou knihu, v němčině
znamená "vlk". Je možné, že to byl jeho pseudonym, totiž partajní
přezdívka, kterou člověk volí v souladu se svojí povahou. Ostatně i
Hitler měl rád slovo "vlk". Jeho štábní sídlo za války se nazývalo
Wolfsschantze, to jest vlčí nora. Takže podle psychoanalýzy,
profesor Wolf i Hitler byli z jednoho vlčího pelechu.

Také v životopisech Stalina publikovaných na Západě se píše, že

během schůzek s cizími diplomaty Stalin rád kreslil na papíru vlčí
tlamy. Jednu za druhou, dokud se mu nepovedla celá vlčí smečka.
Západní psychologové z toho usoudili, že Stalin měl mánii
pronásledování. Proto prý dával odstřelit své politické odpůrce, jako
vzteklé psy, jak politickou vlčí smečku. Ještě v starém Římě filosof
Plaut psal o takových lidech: „homo homini lupus est”, přeloženo -
člověk je člověku vlkem.

***

Ve Washingtonu jsem měl možnost setkání s Izákem Don Levinem,

který mě vyzval k návštěvě na jeho farmě. Izák byl tehdy autorem
řady seriozních knih o Sovětském svazu. Byl také členem
představenstva "Amerického výboru proti bolševismu", který tehdy
vedl speciální projekt "Radio Liberty". O rok později po našem
setkání, Don Levin se rozvedl se svou první manželkou a oženil se
podruhé, a jeho syn z prvního manželství chodil za mou ex-
snoubenkou Natašou von Meyer, která v té době měla stále styky se
svým "modrookým pilotem" plným pupínků, jménem Leka
Boldyrevá.

Tak vězte, že Don Levin mě tehdy požádal, abych se stal redaktorem

dalších novin, které se chystal vydávat "Americký výbor", ale já mu

19
poděkoval, a rozhodně jsem odmítl. Moji staří přátelé z centrální
rozvědky CIA také mi v té době také nabízeli práci ve Washingtonu,
ale i jim jsem odmítl.

- Radši budu psát novou knihu - rozhodl jsem se tehdy.

A propos, Izák Don Levin na své farmě přijal také Victora Kravčenka,
který svého času nadělal hodně hluku knihou "Zvolil jsem svobodu".
Napsal ji v podstatě nikoliv Kravčenko, ale Charlie Malamut, se
kterým později Kravčenko se pohádal, takže dopisoval tu knihu
Eugene Natanovič Layons.

[Francouzský překlad knihy vyvolal v Paříži značný hluk mezi

inteligencí, jejíž významní představitelé byli komunisté (Vercors,
Garaudy, Pozner, Joliot-Curie, Aragon); agent KGB André Ullmann
napsal do komunistického týdeníku „Les Lettres Françaises“, že
sibiřské lágry neexistují a Kravčenko si všechno vymyslel. Kravčenko
zaútočil v Paříži procesem, který trval přes 2 měsíce a který nakonec,
hlavně díky svědectví německé komunistky Buber-Neumann, v dubnu
1948 vyhrál.]
Brzy Kravčenko onemocněl mánií pronásledování a dokonce postřelil
muže, který omylem zaklepal na jeho dveře. Pak chodil s falešnou
bradou a s přilepeným knírem, nosil tmavé brýle a paruku. Nakonec
se zastřelil...

To je konečná stanice té divné svobody, kterou filozof Berďajev

nazývá "tragická svoboda." Ten samý čertahledač Berďajev, který
kázal "Svaz satana a antikrista", z kterého vzejde světovláda
"knížete tohoto světa", totiž království satanovo.

Po Kravčenkovi mnoho rámusu nadělala věc Kasenkiny, která

uprchla ze sovětské mise v New Yorku. Přistála na farmě Nadace
Tolstého. Poseděla si na této farmě pár týdnů a... uprchla zpět do
sovětské mise. Za pár dní si to opět rozmyslela a vyskočila z ní
oknem a zlomila si přitom nohy. Psychicky nevyrovnaná osoba. Ale
tisk přinášel opět divoké titulky: "Skok do svobody!" Skončila tato
skokanka v blázinci. V demokratickém americkém blázinci.

V pořadí za Kasenkinou ze sovětské mise v New-Yorku uprchl

Samarin. To znamená, že začala řetězová reakce. A v tisku opět
výkřiky: "Zvolil svobodu!" Jenže svobodomil tou dobou už seděl v
blázinci. V demokratickém americkém blázinci. A to vše se děje ne v
totalitárním SSSR, ale v demokratické Americe.

20
Jak jsem už říkal, Nataša Meyerová neustále všem tvrdila, že je
šlechtična, že je von Meyer, jenže jakmile jsem začal pozorněji
studovat její rodokmen a dával otázky lidem, kteří dobře znali tuto
rodinu, dostával jsem poněkud jiný obrázek. Zjistil jsem, že papá
Meyer, tento zažraný patriot-monarchista, ve skutečnosti byl
pokřtěným židem.

Tou dobou v carské Rusi židé-vykresti neměli prakticky žádné

ohraničení a měli stejná práva jako domorodé obyvatelstvo. Proto
otec Jurije Meyera dokázal získat značné jmění a žil si velmi dobře.
To zřejmě vysvětluje monarchismus Juria Meyera-Mejeroviče.

Ale hlas krve se přihlásil. Celý svůj život papele Meyer provozoval
různé čachry-machry a fígle-mígle. V 30-tých letech žil v Bělehradě,
kde založil emigrantskou banku, ale Rotschildem se nestal. Banka
brzo krachla; fakt však je, že na tom nepohořel papele Meyer, jen
řadoví vkladníci jeho banky.

Po skončení II. světové války, už v Mnichově, papá Meyer se rozhodl

pro byznys s brilianty a jako sekretář "Nejvyšší Monarchistické
Porady" spekuloval s falešnými drahocennostmi zchudlých hraběnek,
nabízeje tyto klenoty bohatým americkým okupantům. Ale i zde
pohořel.

Jelikož jsem zjistil, že Nataša byla lesbičkou, znamená to, že byla

degenerátka. Degenerace se skládá z pohlavních zvláštností, které
jsou doprovázeny anomálií psychiky. Například, u Nataši se
degenerativní nákaza projevila lesbickou láskou a sadistickou
povahou.

Ale degenerace je dědičná, je to příznak vymírání daného rodu, a

nejlepším způsobem odhalení degenerace rodu je prozkoumání
celého rodinného rodokmenu. Pustil jsem se do zkoumání
rodokmenu Nataši "von" Meyer-Mejerovič, a okamžitě jsem si všiml
několika podivností.

Soudě podle starých fotografií z jejího rodinného alba, v mládí byl

papele Meyer velmi krásný muž. Skutečný andělíček. Absolutně se
nepodobal židovi. Ačkoliv při bližším pozorování, měl jsem dojem, že
tento cherubín vypadá poněkud nasládle...

Oženil se cherubín Meyer nikoliv s líbeznou dcerou z vyšší

21
společnosti, ale s nechutnou a ctižádostivou babou z rodiny "kupců-
prasolů" [kteří jezdili a skupovali maso, ryby, dobytek nebo sůl]. Ta byla o
hodně starší než slaďounký muž-andílek. To ukazuje na Oedipův,
neboli mateřský komplex a je to vždy, když muž hledá nevěstu ne
jako družku, ale jako svoji matku. Zjednodušeně, když o tom lidé
slyší, odplivnou si a řeknou: „Fuj, job tvoju mať, čert ví, co on je
zač!!!” A mají svého druhu pravdu...

V každém případě, vidíme u Meyerů divnou rodinnou situaci, v které

žena je pravý chlap, a muž je tak trochu baba. Nejen externě, ale i
charakterem. Na tento námět, na vztah anomálií pohlaví a
charakteru, existuje celá řada zajímavých knih. Například, známá
kniha dr. Otto Weiningera "Sex a charakter", kterou jsem tehdy také
dokonale prostudoval.

Dr Weininger byl jediným synem židovského řemeslníka z Vídně.

Ukázalo se velmi záhy, že měl velmi vysokou inteligenci. Studoval
filosofii, biologii, psychologii a ovládal několik jazyků. Roku 1922
napsal svou disertační práci, kterou publikoval jako knihu pod
názvem "Sex a charakter", za kterou obdržel diplom doktora
filosofie. Tehdy mu bylo 22 let, přičemž ten den, kdy obdržel diplom,
přešel z židovského náboženství na křesťanskou víru. Kniha 22letého
filosofa měla ohlas po celém světě. V němčině měla přes 40 vydání a
přeložena byla na mnohé světové jazyky, včetně ruštiny.

Stoupenci dr Weiningera jej pokládali za genia, jeho nepřátelé jej

zvali degenerátem, epileptikem, hysterikem a bláznem. Vždyť sám
dr filosofie Weininger po publikaci své knihy upadl do hluboké
melancholie a brzo se zastřelil. Zde máte další židovské wonder-dítě.

V knize „Sex a charakter”, jako lék od všech problémů a neštěstí

lidského rodu, dr Weininger doporučoval všem dvoupohlavním
existencím sexuální zdrženlivost, to jest stav mnišský, který už
dávno se používá prakticky ve všech velkých církvích. Ve všech,
KROMĚ ŽIDOVSKÉ.

Vůči židovstvu, pokřtěný žid dr Weininger vystupoval jako

nejfanatičtější antisemita. Přirovnával židy k degenerativním ženám.
Přičemž hned po jeho smrti vyšla druhá kniha „O posledních věcech
(úvahy a aforismy)”, v které bylo ještě více antisemitismu, než v té
první. Za to vše, filosof Weininger, podobně jako filosof Spinoza, si
vysloužil od židů cherem, což je hebrejská anatéma s černými
svícemi [prokletí, vyloučení].

22
Když psal, že vše zlo lidského rodu bere kořeny v bisexuálnosti
degenerativních individuí, dr Weininger měl na zřeteli lidi typu žena-
chlap a muž-slaboch, tedy lidí typu papele Meyer-Mejerovič a jeho
ženy-šiksy [šiksami nazývají židé ty gojky, které si berou za muže žida]. Ale co s
tím můžete dělat? Zastřelit je všechny, to přece nejde. Možná právě
proto naše židovské zázračné dítě, dr Weininger, se sám zastřelil.

***

Kolik hoře by mi byla Nataša přinesla, kdyby mne neodmítla? Vzala

by si mne, nadělala by mi plno dětí, ale za mými zády by mne
nepřetržitě klamala s ženami. Dříve nebo později by to skončilo
rozvodem. Tehdy by mi sebrala moje děti, a já bych na ně platil
alimenty celý svůj život. K tomu, ona je přece polo-židovka, tedy
děti by byly židy ze čtvrtiny (jak Hitler), a až by dorostly, je zcela
možné, že by byly přesně takovými degeneráty, jako jejich matka.

Mnohým lidem se to také stává, jenže nechápou, proč se jim život

nedaří, nebo možná začínají chápat, ale až mnoho, mnoho let
potom. Stěžovat si pak je už pozdě, vlastně není ani kam... Vždyť u
žádného soudu nic nedokážete...

Když jsem proanalyzoval všechny dostupné informace o mojí bývalé

nevěstě, měl jsem pocit, jakoby kolem mne proklouzl veliký, krásný
a jedovatý had. Ten samý starý Had, který prostřednictvím Evy
pokoušel už Adama v ráji. Tento had se pokoušel podstrčit svůj
zakázaný plod i mně...

Kapitola 3 : Úvaha o komisaři

Čirou náhodou ocitl jsem se hlavou přísně utajeného

speciálního projektu psychologické války. To bylo v
Mnichově v letech 1950-55. Byl jsem tehdy
šéfredaktorem "Svobody" a prezidentem COPE
(Ústřední Svaz poválečných přistěhovalců z SSSR).
Podobné speciální projekty byly Svaz solidaristů NTS,
Radio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Všechny
dostávaly peníze od stejných "neznámých" zdrojů.

23
Jak to bývá v takových případech, přidělili ke mně od CIA, na
kontrolu a na dohled, politického komisaře se jménem Aljoša
Milrood, jehož šéfem v CIA ve Washingtonu byl Alexander Sergějevič
Alexander, podle Aljoši skutečný ruský šlechtic.
Ale co je to za příjmení "ruského šlechtice" - Alexander? Poptal jsem
se lidí, kteří ho dobře znali a zjistil, že "skutečný ruský gentleman"
byl vlastně pokřtěný žid. Přestože se narodil náš Alexander v
Petrohradě, vyrůstal v emigraci, v Československu. A to je... špatné
znamení.
Když Hitler zachvátil Československo, téměř všechny ruské
přistěhovalce hned zahnal do koncentračních táborů, což Němci, je
třeba poznamenat, nedělali v Jugoslávii ani v jiných okupovaných
zemích. Když Stalin osvobodil Československo, ruští emigranti se z
nacistických koncentračních táborů sotva vrátili domů, znovu šli
zpátky do koncentračních táborů, ale už stalinistických, i když opět
je třeba poznamenat, že v jiných, osvobozených od Hitlera zemích,
zabírali zdaleka ne všechny.
Z jakého důvodu se tak dělo?
Jak Hitlerovo Gestapo, tak i Stalinova NKVD věděly, že ruská
emigrace v Československu se výrazně lišila od ruské emigrace v
jiných zemích. Skutečnost byla taková, že Češi nepouštěli si do země
pravičácké bílé emigranty. Oni si vybírali pouze levé. To proto, že
jejich prezident Masaryk byl chromý na levou nohu.
Tento Masaryk, po rozpadu rakousko-uherské monarchie, rychle se
stal prvním prezidentem Československé republiky. Díky
zednářským kanálům. Před tím se schoval v exilu v Americe. Ženil
se s americkou židovkou Garrigue a čekal na svou příležitost. Během
občanské války v Rusku, v roce 1918, zednář Masaryk byl jedním z
iniciátorů anti-sovětského československého povstání. Bojoval s
rudými, ale brzy zradil i bílé. Dvojitý zrádce.
Vládl v Československu od 1918 do 1935 a během této doby do
vlády bral jen zednáře. Široká veřejnost to mohla nevědět, ale kdo
to vše dobře věděl, byli Hitler a Stalin. A proto, jak Hitlerovo
Gestapo tak i Stalinovo NKVD svorně honili ruské emigranty ČSR do
koncentráků. I s českými zednáři. Zatýkali je preventivně, jako
pátou kolonu všech dob a všech národů. Jako trvalý zdroj nihilismu,
anarchie, revoluce, zmatku a zrady. A Stalin navíc připomenul
českým bratřím-slovanům dvojí zradu během ruské revoluce.

24
Alexandru bylo 65 let. Proto jeho blízcí lidé mu říkali - starý Alex. Na
rozdíl od mladého Alexe - Aljoši, kterému tehdy bylo pod 40. Jak se
sluší politickým komisařům, Aljoša byl také žid, a musím se přiznat,
- velmi příjemný člověk. Jeho matka byla litevská karaimka, to jest
židovka staré víry, otec byl pokřtěný žid, který pracoval před válkou
jako redaktor ruských novin "Segodnia" v Rize. To znamená, že jak
otec, tak i matka byli židé. Dobří židé. Když r. 1940 sověti okupovali
Rigu, poslali otce na Sibiř, prý za to, že byl zednář.
A co dělal jejich syn? V sovětském časopise „Golos rodiny" (Hlas
vlasti) č. 13 se píše: „Kariéra Milrooda začala r. 1941, když fašisti
okupovali Rigu. Hned druhý den přišel do Gestapa se seznamem
několika set židů, kteří nedokázali včas evakuovat. Tito prozrazení
soukmeníci zahynuli do jediného. To byla cena, kterou Milrood koupil
svůj život a výnosné místo placeného informátora.”
Za pár let se objevil Aljoša klidně pracující v oddělení propagandy
Gestapa v Berlíně. Když válka končila, odjel posledním vlakem z
Berlína do Mariánských Lázní, které byly v rukou Američanů. Odtud s
finskou snoubenkou odjeli do Bavorska. Nejprve našel práci v britské
tajné službě, poté přešel k CIA.

V Mnichově, můj komisař Aljoša pracoval v konspirativním bytu.

Vlastně pracovali. Se svým sekretářem Slávikem Pečatannym, u
kterého na paži bylo tetování SS...

Jednou jsme byli s mým komisařem na lékařské prohlídce. Začali

jsme se svlékat a najednou jsem uviděl u Aljoši na boku ohromný
černý flek. Veliký jako samovar. Začínal v podpaždí a ztrácel se v
kalhotách. Celý bok černý! Jako krém na boty!

Za středověku se tomu říkalo ďáblova pečeť a Aljoša by za to mohl

jít na hranici svaté Inkvizice. A co je zajímavé, u mojí bývalé ideální
nevěsty Nataši Meyerové byla taková značka, jenomže pod bradou,
a v dětství ji chirurgicky vyřízli. Aljoša měl značku tak velikou, že ji
odstranit nešlo. Přitom Nataša byla položidovka, a on byl žid. Ona
byla lesbička, a on byl...co? Oba nosili pečeť dábla...

Jeden den v únoru 1955, jsem seděl se Slávikem a předával mu

účetní závěrku. Skončili jsme tuto věc v sedm večer. Aljoša tam
nebyl. Slávik, na mou žádost, zaběhl do "Pe-Ex" (to je takový
obchůdek v americké armádě) a koupil mi tam box šampaňského a
krabici s francouzským koňakem. Abych Slávikovi poděkoval za
laskavost, vytáhl jsem láhev z krabice, abychom si ještě popovídali.

25
Později vidím, že Slávik, který sedí na gauči, už málem usíná, - je
tedy čas, abych jel domů. Slávika nechávám spát, on tady stejně
bydlí, jen v patře výš. Vstal jsem a začal zastrkovat do kalhot
nylonovou košili, která z nich vyklouzla. Aby to šlo snadněji,
rozepnul jsem zip příklopce... a v tom se stalo něco zvláštního.
Slávek, který až dosud klidně popíjel na gauči, najednou vstal,
přistoupil ke mně a klesl na kolena. Jeho oči byly zavřené, ústa
dokořán, přitom protáhl obě ruce prosebně dopředu, složené ve
formě misky.

Co se děje? Nechápal jsem, co chce, a rychle jsem vytáhl zip na

kalhotách.

- Oh, promiň... Myslím, že jsem udělal chybu, - plaše zamumlal

Slávik. - Myslel jsem, že jsi Aljoša...

Vstal s kolenou, svalil se na pohovku a rychle usnul. Zasedl jsem do

svého Volkswagenu a jel domů. Druhý den ráno, vzpomněl jsem si
na tuto podivnou událost a rozhodl se, že lepší bude o tom nikomu
nemluvit. Slávik byl dobrák, docela neškodný, ačkoliv nepatrně
výstřední. I tak se mu všichni smějí. Proč mu dělat další ostudu?
Předstíral jsem, že se nic nestalo.

Slávik byl pasivní homo-zajíček: chichotající se bytost s poskakující

chůzí, nedůvěřující sám sobě. Aljoša, jak se ukázalo, byl typický
aktivní homo-šakal: agresivní, energický, drzý, hysterický a
nevyvážený. Typický pár - šakal a zajíček.

Ačkoliv homo-šakal Aljoša byl ženatý, děti neměl. A vztah s jeho

manželkou byl jaksi chladný. Vypadalo to spíš na fiktivní manželství,
manželství kvůli zamaskování, abych tak řekl, manželství pro
pohodlí. Aljoša si jen našel ženu, stejnou jako on sám.

Homo-zajíček Slávik, na druhé straně, nijak se nemohl ženit, a

pamatuji si, že ze soucitu, dokonce jsem mu tenkrát pomohl.
Seznámil jsem ho s Kristýnou, jelikož jsem nevěděl, jak se jí zbavit.
Tak jsem ji strčil Slávikovi. Brzy poté byli oddáni.

Nejprve se Slávik radoval, ale pak si začal stěžovat:

- Koho jsi mi to namluvil ! Vždyť ona je blázen! Jedeme spolu v autě.

Ona mi vyčítá další skandál, a pak najednou vyskočí z auta, ale vletí

26
do výlohy obchodu! Rozbije tím tlusté sklo a hlava jí uvízne v pasti.
Krev teče jak z nedoříznutého prasete. Zavolal jsem policii a odvezli
ji do nemocnice.

Takže, Slávik není spokojen. Kristýna - také ne, přičemž znovu mi

leze do postele a vyčítá mi:

- Co jsi mi to podstrčil za impotenta? Teď dělej, musíš mi nahradit

manžela!

A komisař Aljoša je také na mne naštvaný, protože jsem mu oženil

jeho miňona. Takže čiň lidem dobré skutky - a budeš mít jen
problémy.

Jsou to všechno, samozřejmě, hlouposti, jsou to drobnosti běžného

života. Ale problém je v tom, že Aljoša a Slávik byli státními agenty
CIA, a v té době podle platného zákona pederastům bylo kategoricky
zakázáno pracovat v rozvědce, protože by se mohli snadno dát
vydírat a převerbovat do KGB.

Zde začíná druhý článek řetězce. Na počátku 50-tých let

NTS shazovalo z letadel na území Sovětského svazu
parašutisty s úkolem bojovat proti komunistickému
režimu. Bylo spuštěno několik skupin. Všichni přistáli
přímo na bajonety čekajících NKVD. Takže v KGB museli znát místo
a čas jejich výsadky. Znát předem, to znamená - byla jasná zrada.

V Německu dodnes ještě žijí vdovy těchto nešťastných výsadkářů.

Za toto trestuhodné dobrodružství nikdo z vedení NTS nenesl
odpovědnost. A k těmto parašutistům blízký vztah měl můj komisař
Aljoša, který připojil k náboru a výcviku parašutistů ještě dva svoje
agenty - Igora Kronzasa a Bogdana Rusakova, kterým tato úloha
nijak neseděla, ale Aljoša je do toho strkal.

Když se s velkým třeskem provalila třetí skupina NTS-sovských

výsadkářů, v tisku, včetně sovětském, šly divoké protesty, takže, na
rozkaz z Washingtonu, celý tento zvláštní projekt byl uzavřen.
Bogdana Rusakova do 24 hodin posadili do vojenského letadla, a bez
ohledu na americké imigrační zákony, dopravili rovnou do
Washingtonu. A Igora Kronzasa - vyhnali na ulici. Oba byli v
podezření, jenže přímé důkazy nebyly. I kdyby byly, soudit je bylo
nemožné. To by znamenalo oficiální přiznání, že sovětský tisk
obviňoval Američany pravdivě.

27
 ***

Bezprostředně po incidentu se Slávkem, pocítil jsem, že se o mne

začali seriozně zajímat v sovětské špionáži. Před tím ty čtyři roky
mne jen zneužívali v tisku, nadávali mi, a teď jako kdybych
najednou je něčím ohrožoval.

Po smrti parašutistů, Kronzas bezcílně se toulal po ulicích a pil.

Aljoša, zdánlivě ze soucitu, mne požádal, aby ho vzal na práci do
COPE. Ale já věděl, že Kronzas je alkoholik, líný parchant, a
rozhodně jsem jej odmítl. Na což můj komisař Aljoša s vážnou tváří
řekl: je to rozkaz z Washingtonu. Takže jsem musel souhlasit. Ale
styky mé s Kronzasem zůstaly chladné.

Jeden den do mé služební kanceláře zašli Igor Kronzas a plukovník

Pozdňakov. A z ničeho nic Kronzas i Pozdňakov začínají mne
přesvědčovat, abych jel s nimi na rybářský výlet.

- Nemám rád rybaření, ani nemám udici, - říkám jim.

- Nevadí, seženeme vám prut, - vtíravě se usmívá Pozdňakov. -

Mám známou baronku, ona má celý zámek a vlastní jezero. Budeme
chytat ryby v noci, uvaříme z nich jíchu na táborovém ohni. Při svitu
měsíce. Bedýnku vodky vezmeme s sebou.

- A kde je to jezero? - ptám se.

Plukovník Pozdňakov nazývá jméno místa. Dívám se na mapu

Německa, která mi visí na zdi, a vidím, že je to dost daleko od
Mnichova, zato velmi blízko k hranici sovětské zóny.

Aha, přemýšlím, noc, měsíc, bedýnka vodky - a blízko sovětské

hranice. Copak mám pít vodku s kdejakými hajzly? V Mnichově jsem
s nimi vodku nepil, a teď, ahoj, pojedu na sovětskou hranici.

- Ne, - říkám jim. - Nemám zájem.

Oba rybáři pohlédnou jeden na druhého a nadále tvrdohlavě se snaží

mě přesvědčit, tak jsou nadšeni. K čemu mne tam potřebujou?
Podivné...

Nakonec, zavrtěl jsem hlavou negativně a skončil jsem rozhovor:

28
- Ne. Nepojedu. Kromě toho, že je moc zima na ryby.

O několik dní později, Kronzas a plukovník Pozdňakov se objevují

znovu v mé kanceláři. A opět naléhavě se snaží mne přesvědčit,
abych šel s nimi na rybářský výlet. Tato naléhavost vypadá pro mne
už divně.

Přitom dobře vím, že oba nemají ani pfennig v kapse. Tak odkud
vzali bedýnku vodky? Kromě toho Kronzas dobře ví, že ho nemůžu
vystát. Pozdňakov je pro mě cizinec. A oni dvojhlasně se snaží mne
přesvědčit:

- Grigorij Petrovič, tak pojďte s námi lovit ryby!

- Děkuji vám za pozvání, ale já půjdu radši lovit hezké holky. To je

blíž, snadnější a zábavnější - a tak jsem skončil s nimi konverzaci.

Co jsem řekl, to jsem udělal. Večer jsem vypil pro náladu skleničku
francouzského koňaku z té krabice, kterou přitáhl Slávik, nasedl do
svého "Volkswagenu" a šel shánět slečnu. Zastavil jsem u jedné
útulné restaurace, kde je víno, tanec a slušné dívky, shánějící
manžela.

Rozhlížím se kolem sebe pozorně, jako lovec v lese. Jo, tamhle za

stolkem sedí dvě německá děvčata bez kavalírů. Takže, obě vyšly na
lov. Jedna z nich je velmi pěkná. Lovci sama zvěř nadbíhá.

Hezoučká Němka si všimne mého pohledu, dívá se na mne a oči

neodvrátí. Přicházím k ní, zvu ji k tanci, ale ona, nevím proč, zavrtí
hlavou. Přitom pokračuje se usmívat, jako by mě dobře znala. Pak
se stejným podivným úsměvem, velmi klidně mi povídá:

- Víte co? Být na vašem místě, radši bych neobtěžovala neznámé

dámy.

- Jak víte, jaké je moje místo? - zmateně se ptám a usedám vedle

ní.

- Prostě vím... - dál tajemně se usmívá moje neznámá.

Zblízka vypadá ještě lépe, než z daleka. Nejen tvář, ale také postava
prostě rozkošná. Velmi dobře oblečená. Stručně řečeno - dívka první

29
třídy. Vlastně ani dívka, ale skutečná elegantní mladá dáma.

- Dobrá, když tedy znáte moje místo, tak mi také řekněte, jak se
jmenuji, - dělám vtipy.

Cizinka klidně řekne moje jméno.

- A možná znáte i moji adresu?

- Ano, znám... Loristrasse, 22.

Co je to za čertovinu? Já ji neznám a ona mě zná. A také moji

adresu!? Snad jsem ji někdy přivezl domů a potom to zapomněl,
kvůli opilosti? To se mi už stalo. Je fakt, že zapomínám jména, ale
tváře nikoliv. A takhle hezkou určitě ne. Ne ne, rozhodně vidím ji
poprvé.

- No, když tedy znáte moji adresu, - říkám - tak pojedeme rovnou
ke mně.

- Ne, - zavrtí hlavou káravě neznámá dáma. - A doporučuji vám být

opatrnější.

- Jak to myslíte?

- Jestliže pojedu k vám, vám bude zle...

- Proč?

- Když vám řeknu proč, zle bude mně - už bez úsměvu povídá
neznámá. - Good-bye... A změňte svůj lovecký revír.

Nebylo jasné, kdo zde je lovec a kdo zvěř. Tak jsem vzal její teplou
ručku, galantně políbil a odešel z tohoto podivného místa.

Tenkrát jsem tomu nepřikládal žádný zvláštní význam. Stávaly se mi

případy horší. Koneckonců, byl jsem v popředí psychologické války,
v samých tak říkajíc zákopech. A válka je válka...

Ale teď ta scéna vypadá trochu jinak. Sovětská inteligence, jak se

zdá, začala mne shánět okamžitě po incidentu se Slávikem. Ale
proč?

30
 ***

Tady je další divný případ. Mým zástupcem na postu prezidenta

COPE byl Míša Dzjuba. Jeho ženou byla Němka Suzanna. A tato
Suzanna, bez zjevného důvodu jednou se pokusila spáchat
sebevraždu a zavřeli ji do blázince.

Odtud mi Suzanna začala telefonovat. Rovnou z blázince! Zavolala

na moje číslo v kanceláři, vyhrožovala, že se s Míšou rozvede a
všem nám ukáže, co je co. V podstatě, šílená žena...

Proseděla v té díře čtyři měsíce. Přitáhli jí tam pár šroubků v hlavě a

pustili na svobodu. Brzo k ní přijela na návštěvu její matka, Němka
ze sovětské zóny. Zpravidla, sovětské úřady takovým lidem visum
na západ normálně nedávaly. Ale jí z jistého důvodu propustku dali.
A to, přestože orgány věděly, že matka jede k dceři, která utekla na
západ se sovětským důstojníkem Míšou Dzjubem, který nyní pracuje
v COPE, tedy v emigrantské anti-sovětské organizaci.

Pak Míša odjel na pár dní na služební cestu, a ten samý večer v
mém bytě zvoní zvonek u dveří. Otvírám - na prahu stojí Suzanna v
luxusním kožichu.

- Co se stalo? - zeptal jsem se jí.

- Přišla jsem. K tobě.

- Vidím. Ale proč?

- Potřebuju si promluvit. Je to důležité.

Vešla do bytu a začala se procházet, aniž by sundala kabát.

Obyčejně chodí ve starém kabátu, a najednou má takový luxusní
kožich.

- Kde jsi to vzala? - zeptal jsem se jí.

- Máma mi přivezla - odpovídá na výzvu. - Líbí se ti? - a točí se jako

modelka, otvírá kabát a vidím, že je... úplně nahá. Oblékla kožich na
holé tělo. Jak Marika Rekk ve filmu "Žena mých snů".

- Víš co, Suzanno, jdi radši domů, - klidně k ní hovořím.

31
- Nepůjdu! - prudce mi odpovídá, její oči jsou zlé, velmi zlé. - Ty co,
za vlasy mě vytáhneš ven? Tak já budu křičet.

- A co vlastně, upřímně, co chceš?

- Chci s tebou spát...

Co mohu dělat s bláznivou ženskou? Není pochyb, že v hlavě opět

nějaký šroubek povolil a ona se rozhodla mne znásilnit.

Naštvalo mne to, nalil jsem si sklenku koňaku, sedím a přemýšlím:

„Co dělat s tou nánou? Začnu jí strkat ven, ona skutečně spustí křik.
A přitom je nahá. Přiběhnou lidé a já se dostanu do nějaké blbé
historie.

A Suzanna naléhá, svádí, provokuje:

- Tak ty co, nemůžeš? - a opět rozevírá svůj kabát, ukazuje všechny

své vnady.

Já pomalu ucucávám koňak a přemýšlím - není vyloučeno, že

sovětská rozvědka poslala její matku s jistým úkolem? Ale co sakra
od ní mohou chtít?

- Dej mi taky napít, - najednou poprosila Suzanna.

- Ty nemůžeš. Ty jsi i tak bláznivá, - odmítl jsem.

- Blázen jsi sám. Já vám všem ukážu, co umím.

Dopil jsem koňak a povídám:

- Tak dobře. Čert s tebou, lehni si. Já ti taky ukážu, co umím.

Zajímavé je, že i v posteli na očích Suzanny nebylo nic jiného, než

zlost. Psychické poruchy často rodí zlobu. Jsou to všechno
psychosexuální problémy. Taková psychicky nemocná žena nejprve
začne hrozit manželovi rozvodem, anebo jej oklame s kterýmkoliv
mužem, který se jí namane.

Když k ránu Suzanna odcházela, zeptal jsem se jí:

- Tak co, jak se ti líbilo?

32
- Ušlo to. Ale čekala jsem něco jiného.

- A co ? - rozpačitě jsem se ptal.

- To je tajemství... Jak se zdá, ty jsi jediný normální člověk v celém

tom prokletém COPE.

- A ty co... copak jsi už přeřízla všechny v COPE?

- Ještě ne. Ale, třebaže jsem byla v blázinci, já vidím to, co ty nikdy
neuvidíš.

To mi řekla a bouchla dveřmi na rozloučenou.

„Ať už mi sovětská rozvědka poslala Suzannu s jistým úkolem nebo

ne, já jsem svoji povinnost před Sovětskou Vlastí splnil”, - pomyslel
jsem.

***

Tak to sečtěme. Příhoda se Slávikem se odehrála v únoru. Pak došlo

ke třem událostem: s rybolovem, s neznámou dívkou a se
Suzannou. Potom poslali mého bývalého šoféra s pokusem o šantáž
a tak dále. Hotová ofenzíva na všech frontách.

V září jsem odjel do Ameriky, a hned po mém odjezdu stala se

veliká událost: mnichovská policie zatkla skupinu sovětských
agentů, kteří byli posláni z Východního Německa s rozkazem chytit
tři osoby: mne, plukovníka Pozdňakova a Kronzase.

Byla to veliká aféra a podrobně o tom psaly noviny. Nebyla to

obyčejná bombička, jaké NTS si podstrkuje sama kvůli vlastní
reklamě. Tentokrát policie zabavila automobil ze sovětské zóny,
zbraně a speciální uspávací injekce.

Proč mne sověti chtěli dostat, to konec konců chápu. Ale proč
Pozdňakova a Kronzase? Asi chycení rybářů byla jenom záminka, jak
dostat zpět dva spící sovětské agenty, kteří už jsou stejně na černé
listině Američanů.

V Berlíně tehdy byly čtyři okupační sektory a tím pádem i čtyři

rozvědky. Ale pouze hloupí agenti pracovali jen pro jednu. Ti

33
chytřejší pracovali pro dvě nebo tři, a ti nejmazanější pro všechny
čtyři. Jak listonoši. A všechny čtyři rozvědky to věděly.

Po roce, když jsem se trvale usadil v Americe, ve Washingtoně jsem

se dal do řeči s Alexandrem Sergějevičem Alexandrem, který byl
Aljošovým šéfem z CIA. Za rozhovoru tento se náhodně prořekl.

- Vzpomeňte si, jak jste stávkoval, když vás nepouštěli do

Ameriky...

- Nesmysl ! Kdo vám to řekl?

- Aljoša.

- Tak tedy Aljoša lže. Prostě měli jsme spolu osobní třenice.
Například kvůli darmožroutovi a alkoholiku Kronzasu.

- Ale vždyť vy sám jste Kronzasa vzal do práce v COPE...

- J-jáá? Nic takového. Já jsem ho kategoricky odmítl. Ale Aljoša mne

donutil, prý to byl rozkaz z Washingtonu.

- Hm, ale nám Aljoša reportoval obráceně.

- To znamená, že Aljoša celé vylhal. Tím způsobem podstrčil

Kronzase při verbování parašutistů, kteří všichni zemřeli. Zajímalo
by mne, co vám o tom hlásil.

Šéf otevřel ústa... a najednou je opět zavřel. Rozhovor zašel příliš

daleko. Jestliže utrpí Aljoša, utrpí i on, jeho šéf. Proto bylo nutno
aféru ututlat.

Z tohoto rozhovoru jsem pochopil, že Aljoša mi říkal jedno, a do

Washingtonu hlásil vše obráceně. A neudělal to jen jednou, ale v
mnoha vážných případech. Přitom mne ujišťoval:

- Gríšo, nezapomeň, že jsem tvůj nejlepší přítel.

Veškerou práci CIA v nejpřísnější tajnosti bylo těžké nějak

prověřovat. Ve Washingtonu říkají: „Jejich práce je tak tajná, že ani
sami neví, co vlastně dělají.” Tak tomu bylo i v aféře s Aljošou.

On se ukázal patologický lhář s dvojí tváří. Aljošiny lži hraničily s

34
lehkou schizofrenií, s rozštěpením osobnosti. Odtud pocházela jeho
dvojí tvář. Byl rozený vlkodlak. Takoví lžou a sami věří svému lhaní.

Napsal jsem o svém podezření Allenu Dullesovi, hlavě CIA, ale nic se
nedělo. Aljoša zůstal, mne propustili. Pár desetiletí poté, roku 1988
jsem četl kratičkou zprávu v novinách, že sovětský špion Thompson
(to byl Aljošův pseudonym) byl vyměněn za amerického občana Van
Normana.

Pokud nešlo o novinářskou kachnu, znamenalo to, že konečně Aljošu

chytili a lze předpokládat, že brzo poté se Millrood vrátil na západ,
kde měl u Mnichova luxusní vilu. Nikdo jej nesoudil, nic se mu
nestalo, možná, že dostal i důchod od KGB.

V roce 1998 jsem mluvil telefonicky s mým známým, knížetem

Alexejem Ščerbatovem. A čistě náhodou, kníže mi povídá, že v roce
1993 byl v Petrohradě a setkal se tam Aljošou Millroodem, který tam
byl kvůli "byznysu".

Můj politický komisař zemřel v Mnichově v březnu roku 2006, ve

věku 90 let.

Kapitola 5 : Komplex Jidáše

Jak jsem už vysvětlil, homosexuálům bylo kategoricky zakázáno

pracovat v CIA. Nejen kvůli možnosti šantáže, ale i z mnoha dalších
příčin. Předpokládalo se, že nejsou spolehliví. Všimněte si podivné
konstatace: vždycky, když jste se dočetli o důležité zradě či
špionáži, brzo se zjistilo, že zrádce byl homosexuál.

Například, velmi známá aféra Burgess-Maclean. Dva důležití angličtí

diplomaté, kteří měli přístup k tajným dokumentům nejen Anglie,
ale i USA. Po dlouhá léta byli sovětskými špiony a předávali všechna
tajemství o vývoji atomových zbraní přímo do Moskvy. Jakmile se
ocitli v nebezpečí z prozrazení a zatčení, prchli do SSSR. A brzo se
odhalilo, že oba byli pederasté.

Varoval je před zatčením třetí homo, důležitý pracovník anglické

rozvědky Kim Philby, rovněž sovětský agent, který rovněž utekl do
Moskvy. Celá tato banda zrádců-pederastů se sčuchla už dávno,
když byli ještě studenty university v Cambridge. Tehdy si sami říkali,
že jsou "apoštolové" nové víry. O zaverbování těchto apoštolů se

35
postaral zkušený sovětský agent Samuel Kogan.

Ačkoliv Maclean a Burgess byli homo, byli oba ženati a měli děti. To
znamená, že oba byli dvoupohlavní vlkodlaci. Přičemž první žena
vlkodlaka Philby byla židovka, a jeho druhá žena byla o 10 let starší
než on. Komplex matky.

Nyní se podívejme na velkou aféru špionů Mitchella a Martina. Oba

sloužili v supertajném National Security Agency ve Washingtoně, ale
byli to sovětští agenti, kteří pak úspěšně uprchli do SSSR s
důležitými tajnými dokumenty. Sám prezident Eisenhower to
nevydržel a prohlásil, že takové zrádce bylo nutno zastřelit na místě.
Později jsme se opět dozvěděli, že byli též homo.

Ve všech těchto případech nebylo nutno je vydírat,

stali se z nich zrádci dobrovolně. Jak je to možné?
Problém spočívá ve zvláštní psychice některých homo.
Homosexualita je často doprovázena sadismem nebo
masochismem, odkud prýští komplexy destrukce a
sebedestrukce, včetně celé hromady různých
komplexů, na kterých si sám čert nohy poláme.
Dohromady, jsou lycanthropi, vlkodlaci, dvojité tváře,
zrádcové, jidáši.
***

Jednoho dne na počátku roku 1954, ke mně, jako prezidentovi

COPE přišla delegace z NTS, složená ze dvou lidí, členů Nejvyšší
rady a Čestného soudu NTS, totiž profesora Jakova Vasiljeviče
Budanova a Andreje Tensona-Metnera.

Profesor Budanov dlouho rozpačitě pokašlával a začal jako první:

- Grigorij Petrovič, víte, že máme v NTS rozkol?

- Jaký rozkol, schizmu? Rozštěpili jste se na bolševiky a menševiky?

- Nám není do smíchu... Řekněte mi, věděl jste, že Romanov je

pederast?

- Ano, něco jsem o tom slyšel, - odpověděl jsem diplomaticky

(Ostrovskij-Romanov totiž byl vedoucí NTS a šéfredaktor
vydavatelství "Posev").

36
- Ale nejen že je homosexuál, - smutně potřásl hlavou profesor
Budanov, - přivezl celý gang německých kluků-pederastů, kteří celé
noci, vedeni Romanovem, se flákali po střechách a vykrádali
německé byty. Už několikrát je zatkla německá policie! Za
banditismus!

- Nu a co má být, Stalin v mládí se též banditismem zabýval, -

namítl jsem diplomaticky.

- Och, opět vtipkujete. Ale co je zajímavé - Romanov při rozdělování

nakradeného přítomen nebyl. On prostě měl jen psychologickou
potřebu krást...

- Jako Robin Hood, - neubránil jsem se úsměvu. - Ochránce

chudých, tak zvaný...

- Ale co máme dělat?! Už ho několikrát zatkla německá policie,

potom jeho případ byl posuzován na naší Nejvyšší radě a u Čestného
soudu NTS, ale na doporučení Američanů, vždy jsme ho pustili na
kauci...

- A to ještě není vše, - vpadl do rozhovoru Andrej Tenson. - V

posledním případě Romanov a jeho gang přepadli dům důstojníka
americké okupace, a tentokrát byl chycen už ne německou, ale
americkou vojenskou policií. Tentokrát jsme už nemohli jinak a
rozhodli jsme se vyloučit Romanova z NTS...

- A víte, co řekli Američané? - přerušil Tensona profesor Budanov. -

Můžete si vystoupit z NTS třeba všichni, řekli nám, ale Romanov
zůstane! A teď se dozvídáme, že veškerý majetek NTS je zapsán od
nich na Romanova - nákup domů, typografie, stroje, smlouvy o
dotacích od Američanů, absolutně všechno!

- A tady došlo k roztržce, - slavnostně prohlásil Tenson. - Z NTS

odešla většina z předních členů, v čele s zakladatelem NTS
Bajdalákem. A já s Jakovem Vasiljevičem taky. Jak vidíte, příčina
roztržky nebyla politická, ale čert ví jaká... Lupičsko-pederastická! A
proč jsou na něj Američani tak upoutáni? To je pro nás nevyřešené
tajemství...

Schismatici poseděli, povzdychali a brzo odešli.

37
Po nějakém čase, profesor Budanov pozval mě k sobě domů. Na
boršč. Zatímco jeho žena se točila v kuchyni, profesor pokračoval v
rozhovoru:

- Víte, co ještě nám Romanov nadělal? Jak se ukázalo, v noci lákal

chlapce do redakce "Posev", kde pod hrozbou revolveru je přivazoval
a znásilňoval přímo na redakčním stole. Vždyť je to prznění
nedospělých! A na to přece je - vězení! Jenže, když jsme se vzbouřili
a chtěli ho vykopnout, Američané se znovu postavili na stranu
Romanova. Víte, čím to smrdí? ... To smrdí "Protokoly sionských
mudrců".

- Co, co? - zeptal jsem se užasle.

- Ano! Já sám jsem to četl. Tam je zjevně uvedeno: budeme

jmenovat gójům na vedoucí místa takové lidi, na které známe různé
trestní činy. Tím si zaručíme, že budou poslouchat naše tajné
rozkazy s vědomím, že v případě neposlušnosti, vždy je můžeme
odhalit a posadit do vězení. Chápete?

- Ne tak docela ...

- No, to je přece jasné! - profesor Budanov roztáhl ruce. - Jestli my

solidaristi, uděláme revoluci v Rusku, tak náš Romanov se stane
prezidentem Ruska. Americká rozvědka zná všechny jeho špinavé
skutky, bude mu tedy poroučet. Víte, čím to zavání?

- Čím? - Byl jsem překvapen.

- To zavání zednářstvím, - slavnostně pronesl profesor Budanov.

V ten okamžik manželka Budanova přinesla nám vonnou polévku a

my jsme začali jíst. Tenkrát jsem věděl o zednářích pouze to, že jsou
to nějaké tajné společnosti, které nikdo skutečně nezná. A slova
Budanova zněla ke mně jako fantastický román.

Na levé ruce měl jsem starý zlatý pečetní prsten s modrým

kamenem, vybroušeným do formy erbu. Jen tak pro legraci, položil
jsem ruku před Budanova a řekl šeptem:

- Víte, co to je? To je zednářský prsten. 35. stupně!

Chudák profesor měl málem infarkt. Poprskal se borščem, zakašlal,

38
div se neudusil, a pak se bál pozdvihnout oči ke mně. Jelikož jsem
jej nepřesvědčoval, že jsem udělal vtip, on jen zavrtěl hlavou, a
další hovor o zednářích už nespustil.

***

Brzy po tom, 6. dubna 1954, v Západním Berlíně, jsem

uspořádal velkou schůzi "Společnosti rusko-německého
přátelství", v které jsem byl členem představenstva. Den
před zasedáním jsem zajel ke stálému zástupci NTS v
Berlíně, dr. Alexandru R. Trušnoviči, který byl také
členem představenstva.

Ještě než jsem dokázal vejít dovnitř, dr. Trušnovič mě ohromil

zprávou o skandálu:

- Grigorij Petrovič, určitě jste už slyšel o tom, že ve Frankfurtu nad

Mohanem došlo k roztržce NTS kvůli pederastovi Romanovu; ale to,
co se děje v Berlíně!!!

- Co se tady děje?

- V Berlíně ve "Společnosti rusko-německého přátelství", došlo k

další roztržce! Kvůli pederastovi Hildebrandtu. Přesněji, kvůli jeho
bílému psu. Ostatně, vy tu čubu znáte. Pamatujete si, taková
ohromná, velikosti bílého medvěda...

- Ano, vzpomínám si. Ale co ta s tím má co společného?

- Vlastně, nejdříve Hildebrandt používal svého sekretáře Kirsteina,

ale potom se přesunul na svého psa. No, samozřejmě Kirstein se
urazil, a nyní chodí a vyzvání po celém Berlíně, že Hildebrandt jej
podvádí! Se svým psem!!! Ale kolem se dějí vraždy, únosy, hemží se
to sovětskými agenty. Jak v těchto podmínkách se můžeme zapojit
do vážné politické práce?

Reiner Hildebrandt, hlava "Společnosti rusko-německého přátelství"

a zároveň vedoucí "Bojové skupiny proti nelidskosti", byl doktor
politických věd. Položid. Velmi milý, pěkný muž, let 36, s pletí
mandlovovou a cituplnými manýry. Jeho sekretář Kirstein byl synem
protestantského pastora. Také velmi okouzlující. O tom, že jsou
homosexuálové, jsem slyšel už dřív, ale teď do jejich pederastické
idyly vlezla bílá čuba...

39
Poslouchám Trušnoviče a vzpomínám si, jak jednou jsme s
Hildebrandtem dělali zprávu o hanzovním městě Brémy. Ve velkém
sále radnice se sešli téměř všichni otcové města. Po naší přednášce
nám nabídli parádní banket v "Rathausskelleru" - nejlepší restauraci
města. Veliký sál s vysokým stropem pro stovku lidí, postavený
ještě v XVI. století. Kdysi zde hodovali bohatí hanzovní kupci. Stěny,
strop, nábytek, vše ze starého mořeného dubu.

Hildebrandt přivedl ke mně tenkrát vysokého pohledného Němce s

charakteristickými šrámy na tváři - čestné stopy studentských
soubojů s šavlemi.

- Seznamte se, to je hlavní psychiatr města Brémy. Po dobu války

byl generálem a hlavním psychiatrem německé armády. Tento
člověk mi zachránil život.

- Ja, - uctivě se na mne usmál generál-psychiatr. - Za války Reiner,

jako pacifista, odmítl sloužit v německé armádě. Za to tenkrát dávali
zastřelit, ale já jsem ho prohlásil za chorého a celou válku proseděl v
blázinci. Ale nyní, jak vidíte, je živ a zdráv.

Bývalý blázen a bývalý generál-psychiatr se vesele rozesmáli.

Nyní tento bývalý blázen dělá vysokou politiku a ... šuká se svým
bílým psem.

Ale dr. Trušnovič dále běhá po své kanceláři, rozčileně mává rukama
a dost silně usuzuje nahlas:

- Kdo vytáhl Hildebrandta nahoru? Úřadující starosta Berlína,

profesor Reiter... Mimochodem, také položid. Mezi Němci málokdo o
tom ví, ale my v NTS to víme. My máme své kontakty všude. Co z
toho vychází? Vychází z toho, že jeden položid jmenoval na vrchol
druhého položida. A kdo jmenoval profesora Reitera? Jmenoval jej
americký vojenský gubernátor západního Německa generál Lucius D.
Clay. Ale Clay je americký bankéř, ženatý s židovkou. Je z toho
samého plemene, které svého času financovalo revoluci v Rusku. Ale
generála Claye jmenoval prezident Truman, též zednář. To je ono -
židozednářství! Jak teď je možné pracovat v "Spolku rusko-německé
družby"? Jak bojovat proti komunismu?

Berlínský reprezentant NTS rozhořčeně rozepjal ruce:

40
- Chápete teď, proč americká rozvědka se postavila na stranu
Romanova? Vše přichází zeshora. A naše smůla je v tom, že to
sovětská rozvědka dobře ví. Nemůže to nevědět! Vždyť o tom už
štěbetají vrabci na střechách Berlína. Senátor McCarthy dělá
správně, že vyhání odsud pederasty. Jsou psychicky nevyrovnaní, a
proto nespolehliví a lehce podléhají šantáži.

- Vždyť Kirstein, milovník Hildebrandta, žárlil na bílou čubu... Řeklo

by se, je to anekdota, jenže Kirstein má seznamy celé naší agentury
v sovětské zóně... A kvůli té bílé čubě mohou být zatčeni a
popraveni stovky lidí, kteří nám stoprocentně důvěřují a zapojili se
do našeho boje.

- Vždyť ty mítingy, které vy, Grigorij Petrovič, organizujete, jsou jen

viditelná část, jen propaganda, jenže je tu i neviditelná, skrytá
činnost, tou je úmorná agenturní práce. A tato práce je teď v
nebezpečí. Vždyť zde v Berlíně je také sovětská agentura. Každou
chvíli je někdo zabit nebo chycen.

Pochopil jsem, že v daný moment dr. Trušnovič bojuje už méně se

sovětskou vládou než s pederasty ve Frankfurtě a Berlíně. A s
hloupým bílým psem Hildebrandta.

Několik dní po tomto rozhovoru dr. Trušnoviče chytili a zabili...

***

"Hnusná činnost komunistických vraždících lovců, kteří

zorganizovali, včetně mnohých zločinů, únos předsedy Berlínského
ruského výboru dr. A.R. Trušnoviče, vyzvala vlnu rozhořčení doslova
po celém svobodném světě. Představitelé tří západních držav vyjevili
sovětskému představiteli ostrý protest... V případě nutnosti, otázka
musí být vnesena na forum OSN..." psaly noviny na západě.

Shrnuji, Trušnoviče chytili 13. dubna, a já jsem s ním mluvil 5.

dubna, v jeho kanceláři, to byl vlastně maličký pokoj v jeho bytě.
Byt byl konspirativní. Byla v něm speciální bezpečnostní signalizace.
Stačilo stisknout na knoflík a za 3 minuty s vytím sirén přiřítily se
policejní vozy se sousedního účastku.

Kromě toho, Trušnovič měl revolver, a na dveřích speciální kukátko,

aby mohl dobře vidět své návštěvníky. To znamená, že otevřel dveře

41
tomu, koho znal a... komu důvěřoval.

Policie našla v kanceláři na podlaze četné stopy krve, chyběl však

veliký koberec. Bylo jasné, že Trušnoviči asi rozbili hlavu, zabalili jej
do koberce, po schodech vynesli z třetího poschodí, strčili do
čekajícího auta a odvezli. To vše bylo možné udělat za 5 minut. K
hranici sovětského sektoru bylo nějakých 15 minut klidné jízdy.

Podobnou činností se obyčejně zabývali v Berlíně němečtí

kriminálníci, jednající na rozkaz sovětské rozvědky. Ale někdy, když
bylo nutno udělat něčemu rázný konec, dělaly to i západní rozvědky.

Maličký detail. Trušnoviče chytili a zabili v dubnu 13. Třináct je

čertova dvanáctka. Možná, že je to jen náhoda, ale možná i tajný
znak: Nekřiv vlásku našim, jinak...

To mystické číslo používají tajnůstkáři od věků věkův - Jidáš byl 13.

apoštolem kruhu kolem Krista, středověké čarodějnice se scházely
na své kroužky po 13. členech. V naší době všelijaké tajné
společnosti pokračují v tomto díle. Pohleďte jen na americký dolar a
počítejte, kolik je drápů na spár orla, kolik je lístků na olivové
větvičce v jeho druhé noze, kolik je hvězdiček nad jeho hlavou, kolik
pásů na štítě na jeho hrudi, kolik je stupínků v pyramidě s okem nad
ní. A přitom, z kolika písmen je nápis nad tím okem, z kolika písmen
je nápis na pásku nad pyramidou...

Ve věci Trušnoviče je mnoho paralel s případem senátora

McCarthyho, který také lovil pederasty. Koneckonců, senátor
McCarthy zemřel v nejlepších letech života, ve státní nemocnici ve
Washingtonu, a pravičácký americký tisk psal rovnou, že ho tam
zabili. [Trušnoviče zřejmě nechtěli zabít, ale zabalený do koberce, v autě v kufru pro
zavazadla, myslím, že se udusil. - LP]

Ostatně i Bogdan, zkušený špión a vrah, mi řekl přímo: - Jeden muž,

i ten nejsilnější, nemůže bojovat proti gangu. Stejně bude zabit.
Chápeš?

A abych to ještě lépe pochopil, vhodil mi do sklenice drogu LSD, po

které lidé vyskakují z okna. Přežil jsem - ale zmáčkli jeho
samotného.

Samozřejmě je i možnost, ne příliš velká, že Trušnoviče odvezli na

rozkaz sovětské rozvědky. Ale v tom případě je věc ještě

42
pikantnější. To znamená, že pro sovětskou rozvědku bylo výhodné,
aby v americké rozvědce pracovali takoví pederasti, jako Romanov a
Hildebrandt.

Proč? Inu proto, že mezi homosexuály je mnoho psychicky

nevyrovnaných lidí s komplexem Jidáše, které je pomocí šantáže
snazší donutit ke zradě, než normální lidi. Je to obvyklá praxe
mezinárodní špionáže na nejvyšší úrovni.

V hlavní místnosti štábu NTS ve Frankfurtě pověsili portrét

Trušnoviče ve smutečním kádru vedle portrétů zabitých NTS-
sovských parašutistů. A syn Trušnoviče pokračoval v práci pro NTS,
aniž by si mohl představit, co se stalo s jeho otcem...

Kapitola 36 : Komplex vlády

Profesionální psychologové říkají, že komplex vlády, komplex vůdce

- je druh onemocnění: duševní choroba, spojená s mánií velikášství.
Nad tímto problémem si lámal hlavu i veliký hledač pravdy Lev
Tolstoj, který ve svém deníku ze dne 12. června 1900 napsal: "Jsem
vážně přesvědčen, že svět je řízen úplnými blázny" .

Dobrý příklad komplexu moci s mánií velikášství - prezident Zairu,

bývalého belgického Konga. Jmenoval se Mobutu. V letech 1965 -
1996 sám sebe častoval takovými tituly: "Všemohoucí bojovník,
který díky vytrvalosti a nezkrotné vůli jde od vítězství k vítězství,
zanechávaje za sebou ohnivou stopu." Lidu sám sebe vykresloval
jako božský Messiáš, osvoboditel, kormidelník, vůdce".

Stejný případ je s prezidentem-diktátorem Indonézie - Sukarno.

Řekl, že ve světě existují pouze tři velcí vůdcové: Mao Ce-tung, Ho
Či Min a Sukarno. Sám si dával takové tituly: "Veliký rybář",
"největší vůdce revoluce", "božský kormidelník", a tak dále.

Od psychologů víme, že komplex vlády, komplex vůdce, je obvykle

spojen se sadismem, a sadismus je zase spojen s homosexualitou
aktivního, neboli mužského typu. A tady máte příklady tohoto
zákeřného zákonu přírody.

43
Zanzibarský revolucionář, samozvaný maršál John Okello pokládal
sebe za osvoboditele Zanzibaru od vlády sultána. Ale po revoluci ho
vyslali ze Zanzibaru do země svého narození - do Ugandy, kde
předtím seděl 2 roky ve vězení za... pederastii.

Slavný zulský král Čaka, kterého nazývali černý Napoleon. Ohněm a

kopím založil největší černošskou říši a dělal spoustu problémů
Angličanům. Hollywood natočil o něm skvělý film. Ale ve skutečnosti,
černý Napoleon byl blázen, sadista a homosexuál, kterého nakonec
zabili jeho lidi.

Ale i z ruské minulosti. Kyjevská knížata byla v neustálém pohybu,

podnikala častá tažení, nekonečné vojenské konflikty o vládu -
bratra s bratrem (Vladimír Veliký a Jaropolk), otce se synem
(Vladimír Veliký a Jaroslav). Takže to nebyli jen černoši v Africe. To
je zákon univerzální.

Nebo tady máte čerstvější materiál: sovětský diktátor Afghánistánu

Nadžibullah byl sadista a teplouš. Jeho bratr Sidikulla říká:
"Nadžibullah ještě jako výrostek znásilnil chlapečka ze sousedství,
čímž uvrhl na rodinu hněv Alláha a opovržení sousedů." Nadžibullah
byl nejprve šéfem afghánského KGB a pak diktátorem Afghánistánu.

Komplex moci a mánii velikášství lze často vysledovat i podle jmen.

Například, černošský vůdce ve Spojených státech - Martin Luther
King. Nejen že je "Martin Luther" - známý reformátor, ale to mu
nedostačuje, on je ještě "King", neboli "král." Ale svého se dobil: v
Americe se dnes oficiálně slaví den Martina Luthera Kinga. A
pochovali jej podle zednářských rituálů, kde je celá hromada
různých sekretů, záhad a tajemství.

Premiérka Indie, Indira Gandhi, dcera premiéra Nehru. Co je to za

jméno - Indira? Zvláštní jméno. Co znamená ? Ztělesnění Indie?
Zavání mánií velikášství. Kromě toho, ženy, které se dohrabou tak
vysoko, jsou obvykle muži v sukních. Je to jako pravidlo.
Nezapomeňte ani takovou maličkost, jako hlavu ruského oddělení
"Hlasu Ameriky" Natašu Clarkson, lesbičku a sadistku, moji bývalou
snoubenku.

Připomíná mi to mého starého známého Barmina, dlouholetého šéfa

ruského "Hlasu Ameriky". Koneckonců, jeho přezdívka Barmin
pochází od slova "barmy", což byly carské ramenní šperky. Před tím
on operoval pod pseudonymem Graff. Explicitní mánie velikášství. Je

44
z těch "komisařů s přilbou", jací dělali revoluci. Ale ukončil svou
kariéru v blázinci: akutní mánie pronásledování. Zábavné je, že se
domníval, že jeho imaginární nepřátelé mu chtějí uříznout buď jazyk,
nebo pohlavní orgány. Tehdy vybíhal z domu a schovával se v křoví
po Washingtonu.

A to není náhoda. Můj druhý známý, Charlie Lvovič Malamut-

Balamut, hlava "Hlasu Ameriky" v Mnichově, vášnivý trockista a
překladatel knih Trockého, také se zbláznil, také mánie paranoidní v
akutní formě. Tento výtržník-balamut se skrýval po Mnichovu, byl
deportován do Ameriky a nakonec, říkají, pověsil se dne třináctého
(13.07.1965) v Los Angeles. A to vše byla vina komplexu pederastie
Lenina, na kterém byla postavena veškerá činnost "Hlasu Ameriky".

A tady je větší leader: libyjský diktátor Muammar Kaddáfí, který se

proslavil svými teroristickými aktivitami. Noviny "Washington Post"
hlásí, podle slov egyptského ministra zahraničních věcí Butrus
Butrus Ghali, v mládí Kaddáfí byl několikrát léčen v psychiatrické
nemocnici v Káhiře, zřejmě neúspěšně, neboť trpí mánií
pronásledování. Jeho bratr žije v Izraeli.

Chorobnou touhu po moci v Sovětském svazu nazývali "mánie

reformismu," a takové reformátory-disidenty dávali do blázince. Tu
samou mentální abnormalitu v Německu nazývají "Welt-
ferbesserungosvaan", tedy "mánií zlepšit svět", a také je strkají do
blázince.

Do této kategorie úplně patří dva prominentní homosexuálové - Karl

Marx s Engelsem. Jelikož buržuj Engels utratil na svého milovaného
Karla Marxe přibližně 6 milionů zlatých franků, tak vynálezce
komunismu Karl Marx byl ve skutečnosti homosexuální prostitut, za
což podle sovětského práva měl jít do vězení.

Další jasný příklad mánie velikášství: přítel Majakovského, básník-

futurista Velimir Chlebnikov napsal: "Když ti řeknou: ty jsi bůh, /
Zlostně odpověď: Pomluva, / On mi sotva dosáhne na kotníky!"
Sebe také prohlásil za "prezidenta zeměkoule". A tento idiot se
dostal do všech literárních encyklopedií.

Teď vám povím o jednom podobném výstředníku, se kterým jsem

pracoval 5 let ve psychologické válce, neboli ve válce cvoků. On byl
předsedou CPRE, tj., "Centrálního představitelstva ruské emigrace v
Německu" - Fjodor Tarasovič Lebeděv, něco jako vůdce všech Rusů

45
v poválečném Německu v Mnichově.

Fedor Tarasovič byl hlavní redaktor, a já byl členem redakční rady. A

jednoho dne se stalo, že Fedor Tarasovič navštívil sousední dům,
kde byla americká vojenská rozvědka G-2, trochu víc tam vypil, pak
se vrátil a udělal randál, nařídil svolat všechny lidi, kteří tam žili,
mužů celkem šest, včetně mě, a obrátil se na nás s následujícím
projevem:

- Víte, co jste? Nejste nic! Vy žijete všichni jen díky mé dobré vůli.
Ano, ano, jste hnůj, vy smradi - a já mohu s vámi dělat, co chci. Já
jsem tady šéf! Dneska Američané slíbili mému "Satyriconu" velkou
budoucnost. A vy všichni jste nic - hovno, hovno, zdechlina. Já jsem
váš car a Bůh. Co chci - to udělám! Došlo vám to?

Po poslechu tohoto nepříjemného nesmyslu opilce, tiše jsem vstal a

odešel, zabouchl jsem dveře. Lebedev vyskočil za mnou a povídá:

- Vy co tu třískáte dveřmi?

- Fedor Tarasyč, víte vůbec, co říkáte? Vždyť mě urážíte! Kdybyste

byl mladší, tak bych vás ztloukl za takové prohlášení. Ale je mi
nepříjemné tlouct starší osobu.

Lebedev tehdy vypadal na nějakých 55 let, a mně bylo 32.

- A zítra jdu z domu - řekl jsem a šel jsem spát, protože bylo již po
půlnoci. Měl jsem útulný pokoj v "Domě zázraků" a Lebeděv žil ve
známém ruském táboře Schleisheim.

Druhý den ráno jsem byl ještě v posteli, Fedor Tarasovič, čerstvě
oholený a v naškrobené košili, přišel se omluvit:

- Grigorij Petrovič, promiňte, proboha. To víte, čert mi to byl dlužen.

Pil jsem příliš mnoho, no a... Je mi to strašně nepříjemné... Buďte
tak dobrý... a omluvte mne! Já mám tohle, víte, druh nervového
záchvatu...

- Jsem rád, že jste čerstvější po včerejšku, Fedor Tarasyč, - říkám. -

Dobře, zapomeňme na to všechno! - a potřásl jsem nabízenou
rukou, a smířili jsme se.

Pak jsme společně pracovali další 3 roky. Ale naše role se změnily.

46
Stal jsem se předsedou "Ústředního svazu poválečných přistěhovalců
ze SSSR" (COPE) a šéfredaktorem "Svobody" a německého "Anti-
kommunist", Lebeděv byl můj - něco jako obchodní manažer.

Jednou jsme měli schůzi "pracovní skupiny", kde Lebeděv se opět

opil. Pak jsem ho dovezl ve svém "Volkswagenu" domů. Přijeli jsme
k jeho domu, ale můj obchodní ředitel sedí a nevystupuje. Dívám se
a vidím, že Fedor Tarasovich pláče. Ano, a pláče tak, že to vypadá
na plačtivou hysterii: tekou nejen slzy, ale i sliny z úst. Vidím, že
starci je nepochybně zle. Mokrý opilý starý muž vzlyká, rozmazává
po tváří slzy i sliny, ale vyjít z auta nechce.

- Fedor Tarasovič, proč pláčete? - říkám.

- Oh Grigorij Petrovič, jak mohu neplakat? Vy jste mladý a já jsem

starý, a veškerá moc je u vás...

- Fedor Tarasovich co je to za moc? Maličkost. Já jsem s vámi

spokojen a doufám, že i vy jste se mnou spokojen.

- Oh, Grigorij Petrovič, vy nechápete... Vždyť moc - je sladká, velmi

sladká... A nikdy nepochopíte, že moc je tak sla-a-dká! To je důvod,
proč pláču - pláču pro moc... A všechna moc je u vás.

Ano, tehdy jsem to opravdu nepochopil. Správně někteří lidé říkají:

u střízlivce na rozumu, u opilce na jazyce. Opilý Fedor Tarasovich
vyblábolil mi svůj bolestivý komplex vlády.

Lebeděv je osobnost bez vlastní vůle, trpící strašným neduhem,

bezcharakterní sobec se zjevnou mánií velikášství. V mládí sloužil
jako ředitel školy v Lotyšské Rize. Za příliš "laskavý" postoj ke svým
žákům, většinou k chlapcům, byl svého času zbaven svého postu...
Od veřejného skandálu a soudu jej zachránil vydavatel časopisu
"Dnes", otec mého politického komisaře Aljoši Millrooda.

Je pravděpodobné, že v mládí byl Lebeděv pederastickým partnerem

Millroodova otce. A můj Aljoša Millrood jen převzal a krmil tu bandu,
kterou sebral jeho otec. Celý ten gang jsem později popsal ve svém
románu "Mé jméno je Legie." Aby románové postavy žily, musím je
kopírovat ze života. Z palce si je nevycucám.

Jen malý kruh lidí ví, že podle vypracovaného plánu velikých

amerických psychologů a sociologů, studená válka je vedena podle

47
pitvy a podle obsahu Dostojevského románu "Posedlí", tj. v
podstatě, američtí propagandisté v ruské otázce sází na degeneráty,
psychopaty, kariéristy, tajné sovětské agenty, tvářící se jako přátelé
Ameriky... na nestabilní prvek a na lidi s kriminální minulostí... "

Lebeděv byl ženatý, ale neměl žádné děti. Manželství pro pohodlí
nebo maskování. Stejně jako u soudruha Lenina. Lenin měl ještě pět
bratrů a sestru, ale u všech šesti žádné děti nebyly. To je pro nás
nejpozoruhodnější příklad degenerace rodiny.

Musím říct, že jako manažer, starý prevít Lebedev mi dělal všechny

druhy špinavých triků a zabýval se intrikami, jak se mu chtělo, v boji
o moc nebo o zdání moci. Tak kvůli jeho intrikám jsem dostal otravu
krve, div že mi neuřízli ruku. Proto, Stalin v boji o moc dával
odstřelovat všechny leninisty a trockisty. Všichni revolucionáři - jsou
strašní lidé, pro které moc je sla-a-adká.

Když Lebedev byl prezidentem ruské emigrace pod značkou CPRE,

jeho soupeřem a protivníkem byl prezident NAC-PRE Eugene
Deržavin, alias Arcjuk, vydavatel ultra-nacionalistické gazetky
"Alarm". Je charakteristické, že tento vůdce také byl všem známý
homosexuál. Nyní srovnejte "Děržavin" a "Barmin" - u obou byla
mánie velikášství (děržava = impérie). Pro více informací, Deržavina
jsem popsal také v kompletní verzi této knihy, kapitola 5 "Komplex
Jidáše", Barmina v kapitole 1.

Když už mluvíme o podivínech, posedlých komplexem moci,

vzpomínám si ještě na vůdce "kozákistů" a vynálezce "nezávislé
Kozákie" - inženýra Glazkova. [Dosud existuje Všekozácký svaz Českých zemí
a Slovenska, www kazaki.cz - ataman Mikhail A. Dzyuba neboli Míša Dzjuba.]

Sám V. G. Glazkov (1907-1987) byl nedostudovaný student z

Československa. Ačkoli se chlubil, že "s ním Hitler si ruku tiskl",
oženil se s německou židovkou. Jeho dcera-položidovka pak dlouho
pracovala pro Radio "Svoboda" v redakci ukrajinských separatistů.

Po válce žil v New Yorku, kde pracoval jako noční uklizeč kanceláří -
horší práci je těžko najít. Když Glazkov žil v Československu, v roce
1943, v okolí Prahy působila banda, kterou vedla jako ataman
Glazkova sestra. Takže, u sestry-lupičky byla také megalomanská
mánie.

Když se vyspal po noci čistění v úřadech, Glazkov přes den se snažil

48
psát do ruských novin v New Yorku. V stáří, sám sebe přejmenoval z
"inženýra" na "doktora věd". Ale i to mu bylo málo. U příležitosti
výročí na památku zabitých kozáků v Lienzi, Glazkov sám o sobě
napsal: "... promluvil Nejvyšší ataman-prezident dr. V. G. Glazkov".

Časopis anarchistů-Machnovců "Rozsévač" v květnu 1981 uvádí, že

"Nejvyšší ataman-prezident dr. V.G. Glazkov posílá poselství britské
premiérce Margaret Thatcherové, jakož i rádiostanici "Svobodná
Evropa" a "Svoboda".

V "Novém ruském slovu" z 23.5.1987 se popisuje hlavní role

Nejvyššího atamana-prezidenta dr. V.G. Glazkova při "Slavnostní
vzpomínce na vydání kozáků v Lienzi" v roce 1945. Za účasti
guvernéra Tyrolska, starosty města Lienze, člena rakouského
parlamentu a dalších starostů. Uvádí se, že Glazkov byl prohlášen za
čestného občana Lienze-Tristaha.

Po 6 měsících, čestný občan Lienze oddal svou duši těm čertům,

kteří ho trápili po celý jeho život.

[Poznámka překladatele z 5.4.2013: "Osobností", které si sami udělují vysoký titul, je

více. V těchto dnech Gilles Bernheim, Grand Rabbin de France, hlava židovské církve
ve Francii, musel přiznat, že jeho knihy, za které mu prezident Sarkozy udělil řád
Čestné legie (nejvyšší francouzské vyznamenání), jsou plagiát, psaný negrem. Co víc,
titul "Agrégé de l'Université" (nejvyšší diplom univerzity), kterým se honosil, mu
nebyl nikdy udělen. Dozvídám se to jen proto, že senát hlasuje zákon o manželství
homosexuálů a rabín se vyjádřil, že je proti. Tuhle radu mu čert byl dlužen!!]

Gruzínský žid ze Sovětského svazu Nodar Džindžigašvili, který

pracoval v "Hlasu Ameriky", ale byl vyhozen, dělá dnes taxikáře.
Tento nevydařený Stalin hlásil, že "Hlas Ameriky" přenášel signály
pro rozvědku.
To je zcela přirozené - byla to hra na lišku mezi CIA a KGB. Mne
zajímá něco jiného - CIA homosexuály krmila a KGB je dojila. Vždyť
homosexualita, to je odedávna zlatý fond špionáže a vydírání. A
proto bohoslovci říkají, že ďábel je zrádce národů. A filozofové
dodávají, že ďábel je pátá kolona všech dob a všech národů. Není
divu, že CIA začala studovat komplex pederastie u Lenina.

Čtyřicet let erodoval "Hlas Ameriky" sovětské Rusko pomocí

komplexu Lenina. Nakonec se tam objevil vůdce Gorbačov, který má
na lysině jakési podivné tmavé mateřské znaménko, které za

49
starých dobrých časů nazývali "pečeť ďábla". Ale i teď někteří
ignoranti kvílí, že Gorbačov je "ocejchovaný". A pak je tu ještě jeho
roztomilá dceruška, která z nějakého důvodu si vzala žida, což
někteří černokněžníci nazývají svazem Satana a Antikrista. A
strýcové z CIA si mnou ruce.

Potom na sovětské obloze se objevila nová hvězda - drzý blbec a

alkoholik Jelcyn, který odstrčil Gorbačova. Tento opilec měl za ženu
židovku Nainu Josifovnu, opět svaz Satana a Antikrista, což má mít
za následek světovládu Knížete tohoto světa, jak své doby napsal
slavný náboženský filozof Nikolaj Berďajev. A strýcové z CIA již
poskakují nadšením: "To je náš bratr!"

Kdysi dávno cílem Kremlu byla světová revoluce. Lidé měli strach ze
třetí světové války, která měla být jadernou válkou. Místo toho se
zhroutil komunismus sám. A sovětská moc zmizela, jako moc zlých
duchů při prvním zazpívání kohouta. Velmi málo lidí ví, že zlatý klíč
k tomuto vítězství byl komplex pederastie Lenina. Komplex vlády.
Tato věc je příliš špinavá, než aby se s ní seznamoval prostý lid.

[Jak je snadné manipulovat masou lidí, popisuje Edik Topol v ukázce, kterou přebírám
z Klimovovy knihy Boží národ, v které probírá sestavy vlád za Lenina i za Stalina. V
těch bylo okolo 80% čistých hebrejců, a ostatních 20% byli zamaskovaní polo-židé
nebo degeneráti, ženatí s židovkami. Skuteční antisemité ze spolku Pamiať nedokázali
by napsat tak skvělou řeč, jakou napsal sám semit Topol v židovském časopise NRS.
Napsal ji opravdový znalec. Kdyby Rus v ruském časopise napsal něco takového, židé
by vyli o antisemitismu na celý svět.

Sešli se ve Velkém sále Kremlu, na stěnách visí plakáty: „Zavřít Kaganoviče, kata ruského
národa!”, „Pryč se zednáři a sionisty, tajnými vrahy perestrojky!”, „Ruská zem Rusům,
cizáci ven!, „Od Trockého do Gelmana - 70 let tajné tyranie sionistů a zednářů!”
Vystupuje jeden z vedoucích spolku Pamiať:

- Zde jsou nekompromisní fakta: Roku 1917, hned po revoluci, z 2000 rudých komisařů a
vedoucích pracovníků první sovětské vlády, 1830 osob bylo neruských: Trockij, Svěrdlov,
Zinověv, Kameněv, Litvinov, Jaroslavskij, Radek...

- Je to jasné, to stačí ! netrpělivě vykřikl někdo ze sálu.

- Ne, není to jasné, řekl Akulov. „Miliony lidí dodnes neví, že u všech těchto Trockých,
Kameněvů a Litvinovů byly pseudonymy jen proto, aby vologodský či brjanský mužík myslel,
že má ruskou vládu, pro ni že orá, bojuje za ni. Tak to bylo. My dnes potřebujeme pravdu,
plnou pravdu.

„Říkají nám: „Vždyť vy sami jste zvolili těch 2000 Bronsteinů!” Je to lež! My jsme je

50
nevolili. V letech 1917-20 naši i vaši dědové nebyli v Moskvě ani v Petrohradě. Naši dědové
byli na frontě, zachraňovali Rusko od německých vojsk, od anglických, japonských,
francouzských a amerických interventů. Tam byli naše lidi.

„A mezitím, cizáci pronikli do vlády a dali se do vymývání naší paměti. Co udělali? Jako
první, zničili církev. 200 000 ruských duchovních postavili ke zdi.

„Ducha národa, nositele našich tradic, rozstříleli tito komisaři s ruskými pseudonymy. Proč?
Protože hebrejská víra, judaizmus, je nesnášenlivá k druhým náboženstvím. Oni se pokládají
za národ vyvolený Bohem, ostatní jsou gojové, to jest skot a dobytek.”

Sál vzrušeně zahlučel. Akulov dodal: - Ano, podle zákona judaismu všichni nežidé nejsou
lidé, ale gojové. Ale prosím o ticho. To nebylo vše. Po zničení našich duchovních pastýřů,
přikročili k ničení koho?”

- Kulaků, ozvaly se výkřiky ze sálu.

- Správně, řekl Akulov. „Sedum milionů nejschopnějších, nejpracovitějších ruských mužiků,

kteří odjakživa živili celou Rus. Ničili je i s rodinami, s dětmi, aby v samých genách
vykořenili ruskou pracovitost a lásku k práci... Ve vesnicích zůstaly žít jen komitéty bídy,
lenoši a mrzáci. A kdo prováděl tuto devastaci a drancování? Lazar Mojsejevič Kaganovič.
Mimochodem, je dosud živ. Pobírá osobní důchod Svazu.”

Sál zařval vzrušením: Na pranýř Kaganoviče! Ke stěně s ním! Zab žida!

Akulov zdvihl ruku. - Bratři moji, to ještě není vše, řekl bolestně. - Když bylo zničeno
zemědělství, kdo organizoval GULAG? Nikdy v naší historii neexistoval takový tábor. Za dva
roky, 1937-1938, zahnali tam smetánku našeho genetického materiálu - 8 milionů nejlepších
mozků Ruska. Já vám řeknu, kdo byl autorem Gulagu. Vymysleli jej pomocníci Jagody :
Frenkel, Bergman, Kogan, Rappoport, Žuk...”

Akulov vyprávěl moc zajímavé věci: : - Oni naplánovali v Gulagu vše. Dokonce i procenta
úmrtí vězňů. Jakmile některý lágr nesplnil plán úmrtí, náčelníka lágru čekal tribunál.

„Takovým způsobem, výkvět ruského národa, to co vědci nazývají genetickým materiálem

národa, byl skosen všude, i na vesnicích, i ve městech.” [už potřetí Edik připomíná zničení
genetického fondu; každá kočka ví dobře, čí maso sežrala, pozn. G. Klimova]

„Naši historikové se dosud bojí vyslovit číslo, ale já vám to řeknu: 20 milionů ruských lidí.
Jen pomyslete: 20 milionů našich otců, matek, dědů, babiček postříleno a umučeno v roz-
květu života.” [20 milionů zdůrazněno v tisku samými semity, pozn. G. Klimova]

„Ostatně, jejich kosti vylézají na povrch každého jara z bláta sibiřské tundry, jejich duše křičí
na nás z toho věčného mrazu: VNUCI! PROBUĎTE SE! Rozhlédněte se kolem, pochopte
konečně, zbylo-li vám kousíček rozumu, co se děje v Rusku? Copak nejste schopni pochopit,
že tyto oběti represí nebyly jen tak, ale že měly jediný cíl, zničit Rusko, vykuchat naši paměť,
podmanit si naši zem?

51
„Podmanit komu? Tak si zajděte do libovolné družstevní restaurace. Kdo tam je pánem? Rus
jako já nebo vy? Ne. Podívejte se do centru města. Kdo tam jezdí ve vlastních Žigulících nebo
Volhách? Vidím mezi vámi několik lidí v uniformách milice. Tak se jich zeptejte. Řeknou
vám: V Moskvě 82% soukromých automobilů patří neruským lidem.

„Zajděte do libovolného divadla. Divadlo dnes nahradilo církev. Učí nás tam žít. Ale kdo tam
dělá kázání? Kdo jsou autoři všech těch divadelních her? Michail Šatrov, který je natolik
Šatrov, jako já jsem Gurevič. Gelman, Rozovskij, Roizman, Baklanov a ještě 3000 stejných
gelmanů. To jsou dnes naši duchovní. Jsou všude. Oblbují naše děti západní muzikou.
Oblékají je v západní džínsy. A spí s našimi sestrami. Přitom nám poroučí, obohacují se na
náš účet. A křičí: Dále, dále, dále! A já se vás ptám: jak dlouho ještě?”

Zbytečné je dodávat, že sál už dávno se změnil v peklo. Řev hlasů a pevně zaťaté pěsti vyletěly
nad řadami. Někteří chlapíci a ženské povstali z místa s planoucími tvářemi. Stačilo by málo
a oni rozvalí zdi a půjdou tlouci židy, armény a další nerusy, náhodně, s požitkem vylití své
zuřivosti, která se nahromadila od dětství vůči tomu, co je obklopuje. Ale Akulovi i tohohle
bylo málo. Přiblížil se k mikrofonu na dotek, volal:

- Bratři a sestry, celá historie naší společnosti hledí dnes na nás očima vašich zastřelených
příbuzných a prosí vás: - Vy a jen vy jste poslední naděje Ruska. Buďte skutečnými vlastenci!
Vstaňte a opakujte po mně... ]

Záměrně jsem ukázal několik podivínů, nemocných komplexem

vlády. Tehdy pochopíte, proč Stalin a Hitler tak nemilosrdně stříleli
své soupeře v boji o moc. Bohoslovci říkají, že ďábel je náchylný k
sebezničení.

Kapitola 41 - PTÁK OHNIVÁK

Zvoní mi moje dobrá známá Leka, která pracuje v nadaci Tolstého a

má tam na starosti nějakou sociální výpomoc:

- Grigory Petrovič, nechcete dceru?

- Jakou dceru?

- Osmnáctiletou. Sirotek. Vždyť žijete sám v dvoupokojovém bytě.

Tak si vemte k sobě tu sirotu. Jí bude dobře a vy se nebudete nudit.

- A co je to zač?

- Skončila ruské gymnazium na Park Avenue, nyní se učí na vysoké

škole. Žila jako dcera u metropolity Filareta. Jenže náš duchovní

52
umřel, a my teď hledáme pro ní byt. Tak jsem si vzpomněla na vás.
Nahradíte jí metropolitu. Udělejte bohulibé dílo.

- A ona je už dlouho v Americe?

- Pět nebo šest let.

- Tak to bude z třetí židovské emigrační vlny. Je to tak? Židovka?

- Kdepak, co vás napadá? Chodí do našeho kostela. Veliká

křesťanka. Svíčku chodí zažehnout. Má spoustu ikon. Náš fond jí
platil za byt, ale teď jsme na tom finančně velmi špatně. Vezměte si
k sobě to hodné děvče.

- A jak se jmenuje?

- Dáša Degtereva. Dobré ruské jméno.

Další den, Leka zařídila seznámení. Přivezla Dášu ke mně, abych

uviděl, jaká je. Holčička dělá velmi dobrý dojem: štíhlá postava,
hezká tvářička, svetr z drahé angorské vlny. Dívám se na pikantní
sirotu a povídám:

- Moje situace je taková: spím v ložnici, ale sedím celý den v

kuchyni. Kuchyně je moje největší, nejjasnější a nejteplejší
místnost. Obývací pokoj téměř nikdy nepoužívám. Chcete-li, můžete
žít v mém obývacím pokoji. Právem dcerky.

- To mi zcela vyhovuje - usmívá se Dáša.

Tak, ve věku 68 let, jsem se vybavil šťavnatou osmnáctiletou

dcerou. A říkám si: „Ach jo, starý vole, vážeš si na krk mladistvou.”

Přes den chodí Dáša do Ford College, přísné katolické škole, kde
absolvovala první ročník a teď chodí do druhého. A večer, když jí
přestane bavit sedět o samotě ve svém pokoji, přijde ke mně do
kuchyně, kde čtu noviny a pustí se do různých rozhovorů. Tak třeba,
o týden později, stojí přede mnou a čistí nožem pomeranč.

- Grigory Petrovič, a co říkají o mně ty vaše známé, pobožné

stařenky?

- Říkají, že jsi hysterička.

53
- Ach, ty sss-staré s-svině! - Dáša zasyčí a s velkým rozmachem
vrhá na mne nůž, kterým loupala pomeranč.

Je to kuchyňský nůž s černou rukojetí a ostrou špičkou. Proletěl

kolem mne a uvízl v poličce s knihami tak, že jsem jej s obtíží
vytáhl.

- Staré dámy mají pravdu. Ty jsi nejen hysterička, ale i

psychopatka. Copak smíš takhle házet nožem? - Říkám. - Vypadni
odsud! Marš do svého pokoje!

Dáša poslušně utekla do pokoje. Ale já přemýšlím: "Uh-uh, dívka se

pokouší mne ovládnout. S takovou se nebudeš nudit."

Ale deset minut později, Dáša, jako by se nic nestalo, je znovu v

kuchyni, tancuje a usmívá se.

- Dášo, jestli příště tvůj nůž se zapíchne do mého břicha, budeš

muset volat "první pomoc". Tak se laskavě nauč nazpaměť tohle
telefonní číslo.

- Grigory Petrovič, příště už nebude. Čestné pionýrské ! - A Dáša

usedá, jako děcko, mně na klín a bere mne kolem krku. A já
samozřejmě změknu. Ano, dceruška zkouší různé triky, jak na mne
vyzrát. Trp kozáče, budeš atamanem, říká ruské přísloví.

O několik dní později Dáša přichází do kuchyně s velkým balíčkem

fotografií. Po absolvování gymnázia, které řídí protojerej [starší
pravoslavný duchovní] Grabbe, letěla na dva týdny do Paříže a do Říma.
Jako odměnu za absolvování střední školy.

Letěla s nějakým mladým mužem, vše platil jeho otec. Teď mi

ukazuje fotografie z tohoto výletu. Už z fotografie je vidět, že její
společník je typický mladý žid. Dáša vybírá své fotografie a dává
stranou, fotky svého společníka trhá na kousky a hází do koše.

Jednoho večera jsme mluvili o tom, co konkrétně znamená v

angličtině slovo "striptérka".

- Jsou to ženy, které dráždí muže. Sexuálně, - říkám.

- Já vím, - říká Dáša, zvedne si svetr nad hlavu a ukazuje mi svou

54
nahou hruď. Když se to tak vezme, mám doma svůj soukromý
striptýz. Nepotřebuju chodit po barech. Podprsenku Dáša ze zásady
nenosí. Veselý je život.

O týden později Dáša mi ukazuje své rodinné album - další balík

fotografií. Je tu i velké jasné foto: travou zarostlý zadní dvůr a
podivná dvojice - sympatický muž leze po čtyřech a na jeho zádech
jak na koni sedí usmívající se žena.

- To je můj otec a matka - říká Dáša. - Ale oni se rozvedli.

- Proč?

- Táta byl alkoholik. On byl geolog-výzkumník. Stále na expedicích.

Tam mívali jen vodku a špek. A tak se opíjel.

Podíval jsem se na fotografii, kde žena sedí na muži jak na koni.

Tato kombinace je mi dobře známá: je to masochistický muž a
sadistická žena. Potom takové hry končívají v alkoholismu. Politoval
jsem otce alkoholika, a povídám:

- Možná, že ho k tomu maminka dohnala?

V ten moment moje dcera explodovala. Vyskočila a zařvala na mne:

„Nedotýkejte se mé matky!” Pak běžela ke dveřím, otočila a udeřila
mě celou záplavou zaklení nejsofistikovanějších:

- Jste darebák, ničema a parchant! Vy jste vůl, vidlák, hajzle jeden!

- Odmlčela se, nabrala vzduch do plic a pokračovala: - Jste všivák,
vandrák a skutečný parchant! Měl by si vás vzít čert!

Pak běžela do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře tak, že celý

náš dům se otřásl. Nelíbilo se mi to, jdu za ní do jejího pokoje a
povídám:

- Nebouchej dveřmi jako blázen. Protože sousedi mohou zavolat

policii, a já budu mít problémy. Co mám říct policistům? Aby tě
odvezli do blázince? Máš vztek. Víš, jak tam léčí hysteričky? Dají jim
po hubě. Ovšem ne pěstí, ale dlaní. Chceš nafackovat?

Tady Dáša dostala strach, běžela do koupelny a zamkla se na klíč.

Šel jsem do kuchyně a dal se do čtení novin. Poté, co poseděla v
koupelně asi patnáct minut, Dáša vychází a říká s úsměvem:

55
- Grigory Petrovič, a nebál jste se?

- Čeho?

- No, že spáchám sebevraždu...

- Tam nic k tomu není.

- Ó, nevím... Prohlédla jsem si lékárničku... Tam můžete spolknout

celou řadu ošklivých věcí...

- Hele, Dášo, ty dáváš lidem žár - jako skutečný pták-ohnivák. Ale já

mám už dost tvého horka. Jinými slovy, zítra hledej si jiný byt.

Další dva dny s Dášou nemluvím - jakoby neexistovala. Na třetí

večer přichází ke mně a sténá:

- Oh, Grigory Petrovič, já už to nesnesu... Šla jsem do školy a

praštila čelem do sloupu... Tady, podívejte se, kebuli jsem si
narazila - bere mě za ruku a dává si na čelo. - Potom, jako blbá,
sedla jsem si do jiné třídy a nevšimla jsem si toho. Už to nemůžu
vydržet...

- Grigory Petrovič, odpusťte mi! Já už to neudělám, dávám vám své

čestné slovo, čestné komsomolské! - Ohnivák obímá mě kolem krku
a válí se po mně svými ňadry. Nikoliv jako moje dcera, ale jako
žena.

Samozřejmě, že jsem zase roztál. No dobrá, říkám, je správné, že se

omlouváš. Pokořenou hlavu nesekají. Ale v budoucnu ber v úvahu
to, že jsi bláznivá psychopatka. Pokus se kontrolovat svoji hysterii.

- Ale metropolita Filaret mě vodil k psychiatrovi a psychiatr nic

nenašel.

- To znamená, že metropolita také si všiml, že jsi nenormální. Ne

tak docela blázen, ale napůl. Jsem odborník na tyto věci - moje žena
se zbláznila, měla druh klimakterického šílenství.

- To je zajímavé. Vyprávějte!

Stručně jí vyprávím, že moje žena Kissa byla 20 let velmi milým

56
člověkem, a pak najednou šla na mne s kuchyňským nožem. Člověk
na hranici šílenství, svého druhu pohraničník.

- Já bych vaši Kissu zabila! - uzavírá můj pták-ohnivák.

- Není to tak jednoduché - říkám. - To bychom museli postřílet

polovinu žen.

- Říká se o vás, že jste profesor špinavých záležitostí - směje se

Dáša.

***

Po této příhodě žijeme spolu relativně klidně. Jednou jsem upustil

tužku a ta se zakutálela pod stůl. Abych ji mohl sebrat, musel jsem
tam vlézt po čtyřech. Ale okamžitě Dáška přiskočila ke mně a hups,
mně na záda jak na koně, jako kdysi dělala její matka s otcem.
Stejná hra. Ale kdyby jen to, nejenže mi sedí na zádech, ale pořád
se ošívá a prohýbá v zádech a tře o mne, jak se říká, své genitálie.

- Dáško, slez, budu vstávat a ty spadneš! Ale ohnivák pokračuje

svou dětskou zábavu. A já ji nechávám a přemýšlím: „Bože, jak silná
je dědičnost. Ona přesně kopíruje to, co dělala její nebožka matka!
Instinkt!” Ale jezdkyně se jen směje.

Moje knihy o degeneraci, sexuálních zvrácenostech a duševních

onemocněních jsou na poličce v obývacím - v jejím pokoji. Ale Dáša
je nečetla, pouze prolistovala a jen tak mimochodem říká:

- Všechno tohle i bez vás znám...

Jindy zasednu za volant a jedeme s mou novou dcerkou do

zoologické zahrady nebo do botanického parku v sousedství, nebo k
jezeru, kde plavou divoké kachny s kachňaty. New York je zábavné
město: jednou tam vidím v přístavu dvě obrovské letadlové lodě a
uprostřed si hrají divoké kachny. V našem okresním zoo je krásná
krytá voliéra, kde se prochází po svém království pávi s nádhernými
chvosty.

Během takových procházek Dáša se chová jako vzorná dívka. Někdy

dokonce vezme mě za ruku. Ale psychiatři říkají, že když se dcera
moc laská s otcem, označuje to komplex Elektry. A opravdu - byla to
moje lesbická nevěsta Nataša Meyerová, která ráda chodila ruku v

57
ruce se svým otcem ; vyprávěla mi, že lidé je často pokládali za
muže s ženou. Rovněž Dáša zná triky k oklamání publika: jakmile se
blíží někteří známí, demonstrativně se mi věší na krk, jako by byla
mou milenkou. Jsou to vše jen dětské hry, jenomže komplex Electry
bývá spojen s lesbickou láskou. A mně začíná být smutno za Dášku.
Ale ona se tomu jen směje.

V naší nejbližší botanické zahradě ve Flushingu je plno planých

jabloní, jejichž plody z nějakého důvodu Američané nejí. Přijel jsem
s Dáškou a narval jsem celou tašku těchto jablíček, podobných
višním, přinesl je domů a vařil z nich skvělou zavařeninu. [Pták-
ohnivák v ruské pohádce krade zlatá jablka. V písni V. Vysockého Rajskie jabloki,
hlídači tě zastřelí, trháš-li v ráji ovoce. Smysl chápu takto: Každý smí chutnat plody
ráje, ale žije-li špatně, i ráj pro něj bude šedý.]

Dáša s velikým potěšením snědla několik z mých sklenic. A já jsem

byl rád, že jsem nakrmil sirotka. Pak jsme našli ve stejné botanické
zahradě několik exemplářů kdoule, které Američané také nejí.
[Pěstěná jablka dříve neexistovala ; zakázaný strom v ráji byla asi kdouloň.] A opět,
navařil jsem výborný kdoulový jam pro svého sirotka. Téměř rodinná
idyla...

Z našich rozhovorů se vyjevil následující Dášin rodokmen: její

dědeček byl podplukovník v KGB jménem Zubkov, rodem Rus, její
babička byla Tatarka a její matka Ruska, jejíž druhý manžel byl Žid,
který nyní žije v Brooklynu a který má nyní druhou manželku -
Židovku.

- Proč po smrti tvé matky nezůstala jsi u nevlastního otce? - ptám

se.

- On mě obtěžoval. Tak jsem od něj utekla.

Nicméně, synodální babičky, které dobře Dášu znají, tvrdí, že její

matka se vydávala za židovku. Je to vše jakási židovská zamotanina.

Podle teorie pravděpodobnosti, její matka byla nejspíš poloviční

židovka a Dáša je jen čtvrtinová. Všechno to je třetí vlna židovské
emigrace, která se usadila na Brighton Beach.

Vzhledem k tomu, že navenek Dáša je velmi hezká, má samozřejmě

i ctitele, jsou také studenti. A ona se otevřeně se mnou radí:

58
- Můj první boy-friend je tak hloupý, že ani neví, co má dělat v
posteli. Ohledně druhého, myslím, že si to ještě rozmyslím... Nejmíň
dva týdny s nikým spát nejdu.

Pomalu se ukazuje, že sirotek není zas tak moc chudý ; její matka
před smrtí podepsala pro svou dceru dobré pojištění. Kromě toho,
metropolita udělal nátlak na své farníky a sebral pro Dášu solidní
dědictví. Tak si žije na úroky z tohoto kapitálu.

Kromě nápadníků, Dáša má ještě výbornou kamarádku - Věru

Efraimovou. Její otec je napůl žid, její matka židovka, a Věra je tedy
ze 3/4 židovkou. Rovněž z třetí vlny. Věra rovněž vystudovala ruské
gymnázium a šla na college.

- Kdo vlastně chodí do ruského gymnázia? - ptám se.

- Samí židi a negři.

- A ty jsi co?

- Já jsem byla jediná Ruska.

Věřiny rodiče nepracují, ale učí se anglicky a žijí na wellfare, to je

zvláštní důchod pro všelijaké sociální parazity. Věra také nepracuje,
něčemu se učí a spí s americkým klukem, který prodává sýr, jak
mne informovala Dáša.

Věra vypadá docela dobře: taková roztomilá dívka, trochu větší a o

málo starší než Dáša. Chodí v amerických texaskách, zastrčených do
ruských bot.

- Ona dělá docela dobrý dojem, - řeknu. - Ne taková psychotička

jako ty.

- Och, nevím. Doma ona nohou vyrazila okno a vyhodila telefon z

okna. To proto, že její matka telefonovala moc dlouho. Takže není
všechno zlato, co se třpytí. A ona spí s nějakým blbcem.

Věra zůstává na noc s Dášou. Mám dvě lehátka v obývacím pokoji.

Na jednom spí Dáša, takže navrhuji, aby ustlaly Věře na druhém
gauči.

- Ne, ne, není třeba - namítá Dáša. - Budeme spát společně - a už

59
obě nahé krásky leží v posteli a hihňají. Odešel jsem do kuchyně,
číst noviny. Ať se holky baví.

***

Přišel den Dášin narozenin, bylo jí 19 let. Sedí sama ve svém pokoji
a nudí se. Přichází za mnou do kuchyně, vytáhne z bufetu láhev
vodky a navrhuje:

- Grigory Petrovič, pojďme pít!

Jako paní domu, vytahuje sklenky a nalévá vodku. Sedíme a pijeme.

Najednou jsem si vzpomněl, že mám v ložnici, mezi přezkami a
knoflíčky ke košili, krásný ruský pravoslavný kříž, ze zlata s modrým
smaltem. Jednou jsem jej náhodou uviděl v americkém vetešnictví a
koupil jen tak, jako krásnou hračku.

- Dášo, tady je dárek - říkám. - Je tu dobrý nápis rusky: "Bože, spas

mě a ochraňuj." Možná ti to pomůže v životě.

Dáše se tento křížek tak zalíbil, že začala tančit. Zastrčila kazetu s

hudbou Vládi Vysockého a tancuje v kuchyni. Potom rozbila sklenku,
pak druhou - a zpívá píseň "Ach, Voloděnko". Já zametám koštětem
střepy, ona, aniž by přestala tančit, ulehá na podlaze a tančí vleže
na zádech. Byl jsem tak okouzlen, že jsem řekl:

- Dášo, válí se mi tu ještě dva snubní prsteny. Už je nepotřebuju.

Přeješ si, dám ti je taky?

- A jaká je jejich historie?

- Jedna moje snoubenka, Nataša Clarkson, se ukázala být lesbička a

sadistka. Ta druhá, moje manželka Kissa, taky byla defektní. Ach,
Hospodine, spas je a ochraňuj !

- Ne, takové snubní prsteny přináší jen neštěstí. Bojím se jich.

Když se dost vytancovala, Dáša leží na podlaze a vzdychá:

- Nemůžu vstát. Grigory Petrovič, vemte mě a odneste mne do

postele.

***

60
O několik dní později, Dáše něco nešlo pod nos, popadla těžký
otvírák na konzervy a rozmáchla se na mě. Popadl jsem ji za ruku a
vytrhl jí otvírák z rukou. Ale ona se pouští se mnou do rvačky a
snaží se mě udeřit kolenem mezi nohy, jako poslední kramářka.

- Takový otvírák může zabít člověka! - říkám. - Opět dáváš lidem

horko, jak pták ohnivák. Tak koukej, zítra se jdi podívat po novém
bytě.

Firebird našpulila rty a šla do svého pokoje. Druhý den mi volá Leka
z Tolstého nadace:

- Grigory Petrovič, Dáša za mnou přišla a chce, abych jí našla jiný

byt. Říká, že jste ji obtěžoval...

- Ona lže. To ona dotírá, nadzvedává svetr nad hlavu a ukazuje mi

nahé poprsí... To je minimum, bylo i hůř...

***

- Dáša se nikdy nevdá, - Věra vrtí hlavou.

- Proč?

- Já ji dobře znám - opatrně odpovídá Věra. Zdá se, že obě dívky

jsou, jak se říká bisexuální. Lesbičují spolu, ale spí s muži. Jenže
psychiatři říkají, že bisexuální lidé neexistují, jsou jen lesbičky, které
žijí s muži, ale nemilují buď jejich duši, nebo jejich tělo. Statistiky
ukazují, že 75% prostitutek jsou lesbičky.

Odsud pochází všechny neurózy a psychózy. Jak říkají dekadenti, v

Dáše sedí démon Incubus, který mění ženu v muže. Věře komanduje
ženský démon Succubus, který ji táhne k ženám. Existují ještě lesby
latentní a lesby potlačené, v těch kombinacích by se už ani čert
nevyznal, dokonce i psychiatři si to pletou. Upřímně řečeno, je mi
líto Dášky, mojí zbloudilé dcery.

Zajel jsem ke svému dobrému příteli Kosťovi Kostrovu. On je lékař-

stomatolog, člověk bohatý a také velmi milý, rád dává dárky. Má
krásný dům na Long Islandu, 50 mil od New Yorku, velmi milou ženu
a dospělého syna-studenta. Přes tento šťastný rodinný život, Kosťa
je velký alkoholik. Hned ráno, místo čaje, pije. Pravda, ne vodku, ale

61
koňak. A potom kleje tak sprostě, jak jen se dá. Jeho manželka
Marina se chmuří, ale syn Koka tomu nevěnuje žádnou pozornost.
Každý má své triky.

Sedíme s Kosťou a samozřejmě pijeme. Já se chlubím, že mám nyní

mladou nevlastní dceru. Samozřejmě, že neříkám, že je napůl šílená
psychopatka, a maluju ji jako krásnou a chytrou. Téměř rajské
ptáče, i když takové ptáky jsem nikdy neviděl. Ale když se dobře
napiješ, pak ...

- Vzpomínáš si na pohádku o hloupém Ivánkovi, který chytil ptáka-

ohniváka? - říkám. - Tak vidíš, moje Dáška je takový Ohnivák...
Dává lidem teplo...

Kosti se tak dotkl můj příběh o chudé sirotě, z které se stal pták-
ohnivák, že mu vyhrkly slzy, běžel do sklepa a přitáhl velkou
pětifundovou sklenici nádherně zakandlovaného medu:

- Tumáš, to je dárek tvému Ohniváku!

Pak vběhl do vedlejší místnosti a přinesl kazetový radiopřijímač v

originálním obalu, cena tehdy nejmíň 100 dolarů:

- To je také tvému Ohniváku!

Potom si Kosťa postěžoval na svého syna Koku :

- Už je mu 23 let. Má už čas běhat za holkama a on neběhá. Víš co,

přivez ty sem svoji dceru. Možná, že ona vzbudí u něj zájem.

Externě, Koka vypadá docela dobře: hezká postava, přes 2 metry

vysoká, zajímavý obličej, a studuje na zubaře. Jen na duši je jaksi
příliš jemný a nesmělý.

Seznámit ho s Dáškou? Bůh mě chraň! Kosťa bude proklínat den a

hodinu, kdy jsem mu podstrčil takového hada. Vždyť by zničila život
i jemu i jeho synovi.

O týden později, Kosťa přišel ke mně - podívat se na nevěstu pro

svého syna. Přinesl celou tašku nejrůznějších lahodných věcí pro ni.
Bylo jasné, že můj pták-ohnivák se mu líbí, a důrazně zval ji k sobě
na návštěvu.

62
Všechny ty dobré věci Dáša s Věrou sežraly s radostí. Ale
seznamovat se s Kokou ona nechce.

***

Dáša žije se mnou už půl roku. Přišel měsíc červenec a s ním

protivné vlhké horko. Zajeli jsme s Dáškou vykoupat se na Sea Cliff.
Celý den jsme se opalovali na pláži, a k večeru jsem se rozhodl
podívat se na Kosťu. Žije v novém sídlišti bohatých a krásných
domů, velmi odlišných od obyčejných domů kolem New Yorku.

- Fuj, jaký jsou tu kurevský baráky! - povídá Dáša.

- Hele, já jsem tě vylíčil jako princeznu, - říkám. - A ty mluvíš jako

poslední sovětská bosačka. Měli by ti uříznout jazyk.

Přijíždíme ke Kosťovu domu. Před ním stojí bílý „Lincoln” a lesknoucí

se nový "Chevrolet".

- Oh, jaký tu maj čurácký mašiny, - říká moje princezna.

Zasedli jsme ke společnému stolu. Kosťova manželka Marina je

perfektní hostitelka a všechno bylo velmi chutné a útulné. Ale brzy
začalo Dášu nudit sezení se seniory, a ona bezostyšně mávla na
Koku: „Pojď se dívat na televizi!” - a vede ho do jeho pokoje.

A stydlivý Koka pokorně jde za ní. Zde platí zákon, že měkkého

muže přitahuje tvrdá žena. Jako kdysi Dášina matka sedla obkročmo
na jejího otce, tak i Dáša okamžitě osedlala ubohého Koku, myslím
si. Uvidíme, jak to skončí.

Po několika dnech přijde poštou velká a krásná pohlednice, kde Koka

vyznává Dáše lásku. Ale Dáša se jen směje a s rozkoší rve
pohlednici na kusy. Pak pohrdavě hází kousky do koše odpadků pod
mým psacím stolem.

Stejně jako všechny mladé dívky, Dáša ráda cestuje, zvláště pokud
je to za cizí peníze. Takže navštívila už Paříž a Řím. Později se
skupinou duchovních letěla do Jeruzaléma a Egypta. Teď se jí otevírá
nová příležitost cestovat gratis:

Přiznala se mi, že Kosťa, aby uspěl zasnoubit ji se svým synem,

slibuje jí výlet do Rio de Janeira, který bude stát dva a půl tisíce

63
dolarů. A vidím, že moji princeznu tím zaujal. Vlezla pod stůl,
vytáhla kbelík odpadků a loví v něm zamilovanou pohlednici Koky,
kterou nedávno roztrhala na kousky. Rozkládá je na mém stole a
slepuje lepicí páskou. Kdysi Ostap Bender [hrdina satir. románu Ilfa a
Petrova "Dvanáct křesel"] snil o tom, že uvidí Rio de Janeiro, a teď o tom
sní Dáša.

Přichází ke mně můj dobrý přítel Viktor. Sedíme a popíjíme k večeru.

Ze zdvořilosti Viktor se ptá:

- Jak se daří vaší adoptivní dceři?

- Žije si skvěle. Sociální parazit vyšší třídy. Chystá se do Rio de

Janeira. Jak Ostap Bender.

V tom Dáša vlétá do kuchyně. Rozpuštěné vlasy, oči hořící.

- Viktore, buďte svědkem! Grigory Petrovič opět mne zesměšňuje!

Drbá o mně, že jsem sovětská bosačka.

Dáša seděla ve svém pokoji, dveře byly zavřené a mezi námi dvě
stěny. Ona slyší skrz zdi. Někteří neurotici a psychotici jsou obdařeni
přecitlivělostí. Říká se tomu extrasensorielní schopnosti.

- Je legrační, - říkám, - jak ona může slyšet zkrz zdi.

- Já i na přednáškách vidím a slyším, co vy tady děláte, - prohlašuje

Dáška.

Druhý den ráno se mne ptá:

- Grigory Petrovič, vy o mně opravdu myslíte, že jsem nevěstka?

Mlčím.

- Grigory Petrovič, vy myslíte, že jsem vědma?

- Sama víš, co jsi zač, - říkám konejšivě.

- Ale vysvětlete mi, proč Kosťa, když je opilý, v nadávce nazývá

Koku židáčkem?

- Já nevím, - říkám.

64
Kdysi dávno, byl Kosťa ženatý a měl dceru. Ale on se s manželkou
rozvedl a víc o ní nechce slyšet. Může být, že pro jeho současnou
manželku Marinu je to také druhé manželství, že syn Koka je z jejího
prvního manželství. Vždyť každé druhé manželství končí rozvodem a
vzniká podobný galimatyáš.

Možná má Kosťa podezření, že první manžel Mariny byl žid. I u Dáši

je podobně zmatená situace, v které aby čert se vyznal. Takže si
dovolila se přeřeknout, že je vlastně tak trochu vědma, čarodějnice.

Jednoho dne se mi zadumaně přiznává:

- Já muže nemám ráda... Ani líbání nemám ráda...

Tehdy nevolně jsem si vzpomněl na svou snoubenku Natašu, která

mi kdysi dávno řekla: - Mám radši psy, než muže...

Ale s Věrou se Dáša objímá a šeptá: - Kočičko moje drahá... - Je to

stejný švindl.

Dáša našla u mne knihu profesora Svjadošče „Ženská

sexopatologie”, zalistovala v ní a povídá: - Všichni muži milují 69...

- Odborníci říkají, že je to 69 způsobů, jak být nešťastný - namítám.

Jindy se Dáša přiznává, že nedokáže plakat. Kupodivu, je hysterička,

ale nikdy nepláče. Vytáhl jsem knihu o středověkých čarodějnicích a
ukazuji jí, že vědmy nemohou plakat, ale dovedou k slzám jiné lidi.
To samé dokáží i současní psychoanalytikové.

Zvoní mi můj přítel Viktor :

- Grigory Petrovič, vaše dcera říká, že jste mezek, hajzl a svině.

Uráží vás hrozně, ale vy jí to trpíte. Já už dávno bych jí dal přes
čumák a vykopl ji ven.

- Ona je duševně nemocná, - omlouval jsem ji. - Je mi líto té dívky.

Zvoní mi babičky řeholnice, které dobře znají Dášu. Dozvídám se, že

už žila na mnoha místech a odevšad ji vyrazili kvůli nemožnému
chování. Když se dozvídají, že ona u mne žije už skoro rok, babičky
nechápou:

65
- Grigorij Petrovič, vy máte snad nervy z ocele, když jí to vše
dovolujete!

Ale můj Ohnivák má i svou dobrou stránku. Na mé narozeniny,

koupila mi kytici květin a dvě bonboniéry.

- Druhou krabičku prodávali za poloviční cenu. To je důvod, proč

jsem koupila dvě - vysvětluje. - Ale komu dát tu druhou? Tetě Anně?
Věře? Tetě Nadě? Jsou to samé potvory... Víte co, radši to sežerem
spolu... Přineste láhev vodky!

Po vypití několika skleniček, moje marnotratná dcera začne zpívat

dětské písničky, které se naučila na synodálním gymnaziu:

Znáte vy, kamarádi,

starou kurvu Marinu?
Jel kolem oficír,
vrazil jí do auta.

A ještě jinam vrazil.

Do něčeho jiného,
o čem se nemluví,
o čem se neučíme.

Po skousnutí čokoládového bonbonu, ozve se další píseň

pravoslavných gymnazistů:

V lese zrodila se jedlička.

Vedle ní rostl smrček.
Čtyřikrát denně prosil smrk,
Kdypak mu jedlička dá.

Řekla mu jedlička:
Jdi s tím tvým proutkem do háje.
Až půjdeš do důchodu,
tak nejmíň jednou denně.

Když skončila koncert, povídá:

- Teď mě odneste do postele, sedněte si ke mně a vyprávějte mi

pohádky, dokud neusnu...

66
 ***

Ale Dáša nezapomíná na svatební cestu do Rio de Janeiro. Za tím

účelem začala motat hlavu ubohému Kokovi a doslova ho očarovala
svými triky a kouzly.

Koka téměř každý den jezdí k ní v tátově bílém "Lincolnu", zaparkuje

naproti našemu domu, oba v něm sedí a šeptají si. Jako její matka
kdysi osedlala jejího otce, tak Dáška nyní osedlala něžného a
zamilovaného Koku. Potom se mi chlubí, že Koka ji požádal o ruku.

Já vidím, že věc začíná mít vážný dopad. Ocítám se ve svízelné

situaci. Riskuju, že můj dobrý přítel Kosťa mne bude vinit z toho, že
jsem mu podstrčil do domu opravdovou zmiji. To znamená, že ho
musím varovat před blížícím se nebezpečím, říct mu, že si myju
ruce. V opačném případě, můj ohnivák tam založí takový oheň, že
mi bude zle.

Další den, když Dáša byla na přednáškách, volám Kosťovi a začínám

mu vysvětlovat, že moje adoptivní dcerka není rajský pták, ale těžká
psychopatka, od které jeho syn by udělal líp držet se dál, jinak že
ona mu zničí život.

- Nejdůležitější, - říkám, - vzpomeň si, že jsem tě varoval, ale za

budoucnost já neodpovídám. Prostě, já si myji ruce!

V tu chvíli se s třeskem rozlétnou dveře od bytu a vlítne Dáša.

Obvykle přichází z koleje po třetí hodině, a zrovna dnes přišla o
několik hodin dřív. Samozřejmě, že jsem přerval rozhovor s Kosťou,
ale Dáška uhodla, o čem jsme mluvili, a udeřila na mě s výčitkami:

- Opět o mně ty vaše drby! Řekla jsem vám jasně, že i v college

vidím a slyším, co tu děláte!!! - Tak dobře, však já vám ještě ukážu;
máte se na co těšit!

A začala hrát uraženou. Přestala se mnou mluvit. Když jde pryč, ani
slovo. Přichází, nepozdraví. Chová se, jako bych neexistoval.
Dokonce jídlo jí ve svém pokoji. Kompletní bojkot.

Trvalo to několik dní. Pak ji unavil vlastní bojkot, přichází ke mně do

kuchyně a činí pokání ze svých hříchů:

- Když mi bylo pět let, měla jsem takové záchvaty vzteku, že mě

67
máma zavřela na klíč na toaletě. Seděla jsem tam půl dne a vyla
jako vlk. Chcete, ukážu vám, jak jsem vyla?

- Není třeba, - říkám. - Já ti i tak věřím.

***

Přichází prosinec 1987, a Dáša mi říká, že brzy poletí s Kokou do Rio

de Janeira.

- Dobila jsi se toho, o čem snil Bender. Co to bude - svatební cesta?

- Ne. Prostě vánoční prázdniny, - zamyšleně hladí své nahé břicho. -

Jednoho se bojím: můj otec byl alkoholik a otec Koky je taky
alkoholik. Jaké budeme mít děti?

Po návratu z týdenního výletu do Ria, Dáška mi dala pěkný dárek:

krásný malachitový popelník. Brazílie je proslulá svými minerály.

Brzy ode mne chce, abych jí dal láhev mešního vína, která stojí v
mém bufetu. Když minule letěla se skupinou duchovních do
Jeruzaléma, přinesla mi tehdy jako dárek láhev tohoto posvátného
vína.

- Ale dárky se neberou zpět - říkám.

- Ach tak ! - vykřikla Dáška.

Popadla malachitový popelník a rozmáchla se, aby mi jej mrštila na

hlavu. Vyrval jsem jí z rukou její nový dar a říkám:

- Takovým popelníkem je možné zabít člověka. Vypadni! Nemůžu tě

tu už ani cítit ! Seber si své saky paky s ikonami, odnes i to církevní
víno. Ale už toho mám dost!

***

Další dva týdny můj Ohnivák žil u Koky, který měl pronajatý byt v
New Jersey, vedle svého college, v kterém studoval na dentistu. A v
mém bytě zavládlo ticho.

Občas jsem zavolal Kosťovi a vidím, že on i jeho manželka jsou

velmi rádi, že se jejich syn dal dohromady s Dášou. Zřejmě měli už

68
vážné obavy, že Koku málo zajímají ženy. A hle, konečně našel
rajského ptáka. Neříká se zbůhdarma, že láska je slepá.

Za dva týdny, Dáša, jako by se nic nestalo, se objevila v mém

domě, tancovala a prozpěvovala si písničky. Celou druhou polovinu
ledna se chovala více méně normálně. Dokonce se snažila upéct dort
- a pokřtila tak moji troubu, šeptala u toho několik modliteb. Přes to
všechno, dort se jí nepovedl a musel být vyhozen.

- To je vina tý čurácký zasraný mouky, - uzavírá kmotřenka

metropolity ruské pravoslavné církve.

Jeden večer jsme Dáškou seděli a koukali se v televizi za zajímavý

film „Tři tváře Evy”. Byl o ženě, která trpí jakýmsi psychickým
onemocněním, kdy v jednom člověku jakoby žily tři různé osoby:
dnes je dobrá žena, zítra bude prostitutka, den na to - světice, která
běhá do kostela.

- To je film o tobě, - říkám. - V tobě také sedí dva lidé. Je to duševní

nemoc. Mimochodem, je nevyléčitelná. Já jsem expert na tyto
záležitosti.

- Oh, děláte si ze mě zas legraci.

- Smích je lepší než pláč.

- Tak hleďte, za váš výsměch... Do budoucna přeji vám pouze

neštěstí, všechno zlo, jaké jen je možné... A když já něco chci, tak
se to i stane!

Ona opravdu věří, že je čarodějnice. Chudák holka - a chudák Koka,

který se do ní zamiloval. Tenhle ohnivák mu dá tolik tepla, že mu
bude velmi zle.

- Grigorij Petrovič, a co to označujete v kalendáři? Takové podivné

znaky...

- To jen vyznačuji, kdy bude úplněk.

- K čemu vám to je?

- Během úplňku někteří psychouši tak psychují, že jim preventivně

navlékají svěrací kazajku. V angličtině "lunatik" znamená šílenec.

69
- Aha, tak vidíte. Zase narážka na mne. Ale já teď budu všechny
vaše znaky zamazávat, - a skutečně, běžela a začernila všechna
moje označení v kalendáři. A já sedím a směju se.

Kdysi dávno, vědmy věřily v lunu a organizovaly za měsíčního světla

své bály. I Dáška věří v lunu - věří natolik, že začernila data úplňku.

***

Koncem ledna, moje bludná dceruška mi ohlašuje, že se brzy

odstěhuje a bude žít s Kokem, který žije odděleně od svých rodičů a
chce se s ní ženit.

- Dášo, žila jsi u mne více než rok, tak se pokus odejít hezky, bez
skandálů, - říkám jí. - Co ti mám dát na památku? - a dal jsem jí
nádherný album "Divadlo opery a baletu Bolšoj", drahé plnící pero
"Montblanc" a ještě různé drobnosti.

Ale neskončilo to v dobrém. Ohnivák bez skandálů nemůže žít. Už

ani si nepamatuji příčinu tohoto posledního skandálu. Každopádně,
když vyhodila všechny moje dárky, sebrala svůj sak a odjela,
dokonce bez rozloučení.

Další už jsem se dozvídal od našich společných přátel, kteří dobře

znali Dášku. První věc, kterou udělala, když žila s Kokou - pohádala
se s jeho rodiči, kteří zpočátku byli velmi rádi, že jejich syn, který
neběhal za holkama, konečně našel štěstí. Kosťa mi zvoní a stěžuje
si:

- Přijela k nám a ukázala mi zdvižený prst. Nevíš, co to znamená?

Ale jo, já to vím. V jazyce americké bosačky to znamená "Fuck You".

A v ruštině bylo by netisknutelné zaklení ohledně matky. Jako
nadávka.

- Já toho hada uškrtím! - vsteká se Kosťa.

- Varoval jsem tě, - hájím se. - Ale vždyť jsi kubánský kozák. Jak se
říká, trp kozáče, atamanem budeš! S ní se nebudete nudit. Ta
ohnivačka vás všechny tolik zahřeje, až vám bude horko.

***

70
O šest měsíců později jsem se dozvěděl, že moje bývalá dcerunka se
provdala za Koku a oficiálně stala se paní Daria Kostrová. Otec Koky,
když se o tom doslechl, jen si odplivl. Zdá se, že to byl čistě sňatek z
rozumu. Dáša si uvědomila, že lepší příležitost v životě už asi
nenajde.

Pokud mám klasifikovat ženy, Dáša patří do třídy ženských lupičů.

Bylo to typické manželství měkkých mužů a tvrdých žen. Takoví byli
její otec a matka, kde matka - z legrace - jezdila na otci jak na koni.

Tak i Dáša osedlala Koku. A nic s tím nenaděláte: takový je zákon

přírody, že protiklady se přitahují. Kromě toho, měla špatnou
dědičnost a ta je silnější, než dobrá genetika. Kapka jedu je silnější
a otráví celé vědro zdravé krve.

Nad tím si lámali hlavu už bibličtí bohoslovci a došli k smutnému

závěru, že ďábel je kníže tohoto světa. A pokud někomu se to zdálo
nejasné, bohoslovci dodali, že ďábel je bůh tohoto věku:

V nichž bůh světa tohoto oslepil mysli, totiž v nevěrných, aby se jim
nezasvítilo světlo evangelium slávy Kristovy, kterýž jest obraz Boží.
(z české bible, Nový zákon, II. epišt. s. Pavla k Korintským, 4.4)]. Pravda, tento
"bůh" začíná malým písmenem. Přemýšlejte sami o významu těch
slov. Bible je kniha zašifrovaná. A nikdo dosud ji nerozšifroval.

Ohledně žen-lupiček... V historii psychologické války mezi SSSR a

USA, mezi KGB a CIA, kde klíčem byl komplex pederastie u Lenina,
jako nejlepší příklad takové lupičky dávají proslavenou paní
Bonnerovou, manželku stejně proslaveného Andreje Sacharova,
vynálezce sovětské vodíkové bomby. Tato lupička ráno si holila knír,
pak holí zpracovávala svého akademika muže.

Nebo znamenitá revolucionářka Roza Zemlačka-Zankind. Během

občanské války tato Rózička zastřelila 100.000 (slovy sto tisíc) bílých
vojáků a důstojníků, kteří neměli možnost evakuace. Až Černé moře
zčervenalo prolitou krví.

A za starých dobrých časů, inkvizice nazývala takové ženy

čarodějnicemi a pálila je na hranici. A tady je diskutabilní otázka,
bylo to dobré nebo špatné ? Koneckonců, inkvizice se sestávala z
nejpřísnějších náboženských řádů, františkánů a dominikánů - kteří,
aby se vyhnuli svodům a pokusům nechat se podplatit, chodili bosi,

71
přepásáni provazem. Nepotřebovali nic. Tito mniši znali
psychoanalýzu lépe než doktor Freud. (Nedivte se, že Freuda
zakázali jak ve Vatikáně, tak i v Kremlu.)

***

Ale vraťme se zpět k mému ptáku ohniváku Dáše. Marina se

slitovala nad synem, a pozvala ho žít i s ženou ve svém velkém
domě o více než šesti pokojích. Ale Dáška mezitím si opatřila dva
velké psy a přitáhla je s sebou. Jenže psy musíte vyvenčit a chodit s
nimi na procházku, což Dáša nedělala, takže psi dělali své potřeby
leckde po domě. Když Marina se Dáše o tom zmínila, ta se začala s
ní rvát. Jak se sluší v Americe, Marina zazvonila na policii. Skončila
tato historie tím, že Dášu vyhodili z domu - spolu se psy i s
manželem.

Zvoní mě můj dávný přítel Kosťa a diví se:

- Gríšo, prosím tě vysvětli mi, jak jsi mohl s takovou potvorou žít? Já
s ní jeden den prožít nedokážu, a to byla u tebe přes rok?

- Kosťo, věc je v tom, že jsem měl adoptivního synka, krásné

arabátko - Andrušku. Miloval jsem ho jako vlastního syna. A potom
moje žena zešílela a ukradla mi Andrušku ; od té doby, mám
zraněné srdce. Sedím sám doma a hraju si s mravenci a s
mandelinkami. A pak ďábel podstrčil mi tuhle Dášku do pěstounské
péče. No vidíš... Já ji měl za skutečnou dceru. Také jako slunéčko
sedmitečné...

- Beruška pro tebe, ale pro mne zrádná zmije - uzavírá Kosťa.

Každopádně, Dáša žila s Kokou asi deset let. Celou tu dobu, žila s
Kokou na účet jeho rodičů, dokud nedostudovala zubařinu. Musí se jí
uznat, že hloupá nebyla.

- Pracovat ta parazitka nebude, - říká Kosťa. - Chce vyučovat. Je to

lepší, než šťourat se v shnilých zubech.

Po obdržení diplomu dentisty, Dáša se nezastavila a šla studovat dál,

na zubního chirurga, což je vyšší kategorie v zubním lékařství. A aby
jí to šlo snáž, namluvila si profesora, který učil zubní chirurgii - a
odhodila Koku. To je typické pro ženy-lupičky.

72
Prošly další dva roky. Můj ohnivák obdržel diplom zubního chirurga.
Okamžitě opustila milence-profesora, který jí pomohl dostat tento
obtížný diplom. Od toho přece je správná ženská-lupička. Odhodila
svého profesora a šla učit stomatologii na nějaký college - takže
sama se stala profesorem. Není to vtip, nýbrž americká skutečnost.

Mému kamarádu Kosťovi na rozloučenou opět ukázala - s úsměvem

- vztyčený prostřední prst, což po americky znamená "Fuck you", ale
v ruštině [i v češtině] by to byla netisknutelná nadávka, takže to
překládat nemohu.

Její bývalý manžel Koka brzy si vzal jakousi Američanku, která mu

porodila dcerku. Kosťova manželka, Marina, po 30 letech manželství
náhle Kosťovi oznámila, že ho nenávidí, a požádala o rozvod.
Explicitní klimakterická porucha.

Stejný příběh byl s mojí manželkou Kissou. Dvacet let byla

výborným člověkem, a pak najednou leze na mě s nožem. To
zafungoval kníže tohoto světa, proti tomu nic nezmůžete.

Můj přítel Kosťa si dal postavit velmi pěkný dům nedaleko ruského
kláštera v Jordanville, žije tam osamoceně v šesti pokojích a jako
zábavu vaří si tam vlastní alkohol. Podle amerického práva, smíte si
vařit pálenku pro vlastní spotřebu kolik chcete, jen nesmíte to
prodávat. Když mu předběžně volám, o Dáše nechce slyšet ani slovo
a jen nadává:

- Darebáku, ty jsi mi podstrčil pěknou zmiji!

Ale já, když si vzpomenu na svou zbloudilou dceru, nemohu se

ubránit úsměvu. Tento Ohnivák zatopí každému. S takovou se
nebudete nudit. Dnes, ve svých 32 letech je z ní universitní
profesorka, krásná, inteligentní - ale nebezpečná jako jedovatý had.
To je informace pro ty, kteří ji neznají.

Ale v mé paměti zůstala jako ubohý sirotek, lehkovážná dívenka,

kterou jsem přijal jako skutečnou dceru. Každý člověk je jiný. Slyšel
jsem, že zrůdy a ztřeštěnci vykrašlují život. Právě takovým
excentrikem byl můj pták-ohnivák.

14. srpna 2003.

73
 Kapitola 49 : Zpověď nenormálního člověka

Prožil jsem v Německu 10 let. Dva roky ve východním Německu jako

sovětský důstojník, pak 8 let v západním Německu jako uprchlík,
nebo jak se tehdy říkalo, di-pi, displeysed person, "bez vlasti". Tam
už jsem nebyl okupační důstojník, ne vítěz uprostřed poražených, a
tak... Byl jsem nikdo, člověk, který ztratil tvář, vítěz, který zvolil
osud poražených. Pouze německé ženy zůstávaly věrné svým
pravidlům. Daly mi lásku stejně prostě a krásně, jako ve východním
Německu. Čest a sláva Vám, německé Fräulein!

Tehdy, v roce 1948 ve Stuttgartu, mezi uprchlíky, byla absolutní

nezaměstnanost. Neměl jsem co dělat, tak jsem začal psát příběhy o
Berlínském Kremlu, a večer jsem chodil po okolí, učil jsem se znát
město.

Jednoho dne, v blízkosti hlavního vlakového nádraží, který sloužil

jako místo setkání všech ruských uprchlíků, u vchodu do parku jsem
si všiml mladého děvčátka okolo 17 let. Ukusovala čokoládovou
tyčinku, a na ramenou jí visela bunda amerického vojáka.

- Kdo ti dal čokoládu? - zeptal jsem se jí. - Americký voják?

Holčička se usmála a přikývla hlavou. Zdá se, že patřila k německým

uprchlíkům, které v celých milionech vyháněli z Polska a dalších
východoevropských zemí. V jejích nezbedných očích jsem jasně
viděl, jak získala tuto čokoládu.

- A s ruským vojákem jsi už byla? - zeptal jsem se jí žertem. Přešel

jsem okamžitě na "ty", protože jsem viděl, že mne s ní váže
společný osud. Běženec zůstává běžencem...

Holčička se usmála a zavrtěla hlavou, aby pokračovala svoji hru.

- Chceš to zkusit? - žertoval jsem dále s pěknou německou

dívenkou.

Holčička náhle přikývla a přitiskla se ke mně s takovou jistotou, jako

74
bychom byli staří přátelé.

Držel jsem ji za ramena, a společně jsme šli do parku. Malá, hubená,

s bundou vojenských rozměrů na ramenou... Teplý jarní večer...
Tma... A hle, když jsme usedli na trávu, moje milá kamarádka mi
náhle vsunula do pusy čokoládu, tu, kterou si vysloužila u
amerického vojáka. Není to dojemné? Ano, takovou německou dívku
bych klidně vyměnil za stovku sytých, dobře upravených, ale
chladných Amerikánek, které na mne neustále mrkají z televizoru! A
nechť se stydí ten, kdo o mně a o ní špatně myslí...

***

A tady je další žena mých snů - Edeltraud nebo jen Traudel. Byla
svěží a krásná, ale já jsem s ní chtěl jen chodit, trávit čas v příjemné
společnosti. Chodím den, dva, tři. A čtvrtý den, náhle mi řekla:

- Poslyš, ty jsi co - nenormální?

- Proč? - divil jsem se.

- Protože mne nezveš do postele - říká mi moje kráska s

rozhořčením v hlase, jako bych ji urazil.

Tím skončily s ní naše gentlemanské procházky. Musel jsem svými

skutky dokázat, že jsem člověk - normální. Jinak Traudel prostě by
šla ode mne pryč, a dalších procházek by více nebylo. Nakonec,
krasavici Traudel vylákali do Brazílie, kde se vdala a šla pracovat
jako zdravotní sestra. Mám dodnes její fotografie, na kterých hrdě
předvádí své půvaby v mojí ložnici.

***

Je na čase dělat závěry. Popsal jsem zde několik mých kamarádek,

jako protiváhu k těm negativním ženám, které jsem ukázal ve svých
románech. Pro rovnováhu, abych tak řekl, sil dobra a sil zla. Ale,
bohužel, musím říci, že v reálném životě často převažuje zlo, a to
zejména v intelektuálním prostředí. Vzpomeňte si na procenta dr.
Vittelse, uveřejněná v jeho monumentálním díle "Sexuální život
amerických žen." To je důvod, proč Bible říká, že ďábel je kníže
tohoto světa.

Někteří lidé, po přečtení titulu této kapitoly - "Zpověď šílence" - si

75
uleveně oddechnou a usmějí se: „Aha, nakonec se Klimov přiznal, že
on sám je také nenormální. Další člen do našeho pluku!”

Záměrně jsem odkládal tuto zpověď dál a dál, až pak na samý

konec. Je pro mě velmi obtížné a frustrující přiznat výsledky práce,
kterou jsem se zabýval téměř 50 let a které říkám vysoká sociologie.

Dovolte, abychom definovali, kdo je vlastně normální člověk a kdo je

nenormální. V zásadě. Ve věci samé. Když se vykašleme na Freuda,
Karla Marxe, Nobelovu cenu a další chytráky... Vždyť je to všechno
velmi jednoduché: ten, kdo je ve většině - ten je normální, a kdo je
v menšině - ten bude nenormální.

A co tedy dostáváme? Poté, co jsem důkladně prověřil a poctivě

popsal všechny z mých bývalých přátel a známých, musím přiznat,
že jsem se ocitl v menšině. Takže to dopadlo tak, že v mém
prostředí jsem člověk nenormální, jsem blázen. Takže, vina je v
prostředí. A tomu se říká sofistika.

Ale nelamme s tím hlavu lidem. Radši se obrátíme na "Zjevení

svatého Jana," kde se říká: "Zde je moudrost. Každý, kdo má vhled,
ať vypočítá množství té šelmy, neboť je to číslo člověka". Pak svatý
Jan počítal, počítal, až se dopočítal k číslu 666, a chcete-li to v
moderní řeči, je to 66,6% čili 2/3.

Ale já jsem napočítal víc a hůř. To je proto, že mé životní prostředí -

je inteligence. A pokud jde o inteligenci, ne bez důvodu se zrodilo
klišé - "shnilá inteligence". Výsledky jsou takové, že je mi jaksi
trapné o nich mluvit. A i lidí je mi líto. Bude lepší, jelikož jsem v
ostudné menšině, udělat autokritiku a přiznat, že jsem člověk jasně
abnormální.

Moje životní prostředí, moji přátelé a známí, to nejsou jen lidé s

vyšším vzděláním. To jsou, ve většině, profesoři a doktoři různých
věd. Dokonce i moje "svatá žena" Kissa, i ta je doktorkou ruského
jazyka a literatury. A vzpomeňte si na mazanou kněžnu Lusku
Obolenskou. Ať se vám to líbí nebo ne, ať s nimi kroutíte nebo vrtíte,
je to stejně všechno inteligence. A jaké je "číslo šelmy" pro
inteligenci?

V takových případech, já se rád schovávám za autoritu. Proto se teď

schovám za takovou autoritativní osobu jako byl Lord Charles Snew,
sir, peer, velký vědec, spisovatel a člen britského parlamentu, který

76
upřímně říká, že "9 z 10 spisovatelů jsou politicky chybní", to
znamená, že 90% spisovatelů-intelektuálů - jsou lidé "tento",
abnormální. Hle, já dostávám to samé - něco kolem 90%. Fatální
"číslo šelmy" pro inteligenci.

Nyní se podívejme, jak to vypadá v praxi. Jakmile jsem začal se

nořit do problémů degenerace, okamžitě jsem cítil hodně odporu ze
strany redaktorů. Jakoby slovo "degenerace" - byl druh zakázaného
ovoce. A pak je tu filozof Kierkegaard a říká, že od vynálezu
knihtisku, ďábel žije v inkoustu tisku.

Potíže s editory jsem začal mít v emigračním časopise "Grani". To je

orgán solidaristů z Národně-pracujícího svazu (NTS). Dokud tiskli
můj "Berlínský Kreml", měl jsem s nimi skvělý vztah. Ale když jsem
začal psát "Knížete tohoto světa", odkud to zavonělo degenerací,
redaktorce "Grani" Nataše Tarasové se tento "Kníže" nelíbil a odmítla
jej tisknout.

A později jsem zjistil, proč. Dozvěděl jsem se, že Nataša Tarasová

má 16-tiletou dceru. Jakmile dcera dosáhla puberty, objevily se u ní
nejrůznější zvláštnosti v nervovém systému, může oslepnout nebo
ohluchnout a mluví o sebevraždě, protože nechce žít. Případ je
natolik vážný, že matka místo práce v kanceláři "Grani" začala
pracovat doma, aby mohla hlídat nervózně nebo duševně nemocnou
dceru, která nechce žít.

Ale kdyby do rukou té dcery padla moje knížka "Kníže", která mluví
o špatné dědičnosti, mohlo by se stát, že by dcera plivnula do tváře
své matky, nebo odešla z domova, stejně jako mnoho hippies. Proto,
editorka "Grani" Nataša Tarasová přestala tisknout mého "Knížete".
Jak se říká, vlastní košile je blíže tělu. Přiznám se, že na jejím místě,
tak bych dělal to samé.

Slavný filozof Nietzsche napsal: "Velmi často se stává, syn se stane

odhalením otcova tajemství". To znamená, že Nietzsche znal zákony
degenerace - a sám zemřel v blázinci.

Proto se podívejme na děti Stalina. Ale začněme s manželkou,

Naděždou Alliluyevou. Byla lesbička, schizofrennička a spáchala
sebevraždu o 15-tém výročí Říjnové revoluce, 7. listopadu 1932,
zastřelila se ve věku 30 let (píše Joseph Itskov v NRS - 11.1.1987).

Starší syn Stalinův z prvního manželství s Catherinou Svanidze -

77
Jakov Džugašvili - podprůměrná výška, hubený... velmi černé,
lesknoucí se oči umístěné šikmo... V očích byl utajen beznadějný
smutek, jaký bývá u velmi nešťastných lidí. Jeho vztah s otcem se
definitivně zhroutil, když se Jakob oženil s židovkou. Stalin řekl
Jakobovi, že nebude dědečkem jeho dětí. Svého nevlastního bratra
Basila on nenazval jinak, než kocour Vaska nebo hajzl Vaska.

V německém koncentračním táboře Jakob se choval velmi dobře,

odmítl spolupracovat s Němci. Spáchal sebevraždu skokem na
ostnatý drát pod napětím." (A. Kazbegi v NRS - 25.4.1980).

První ženou Jakoba byla Zoja, dcera kněze, což se nelíbilo Stalinovi a
pod Stalinovým tlakem se rozvedli. Od Zoji měl Jakob dceru, která
brzo zemřela. Potom Jakob žil s Olgou Golyševou, ale ženatý nebyl.
Ta v roce 1936 mu porodila syna Eugene. A v prosinci 1935 Jakob se
oženil podruhé - s židovkou Julií Isaakovně Meltzer, která do té doby
byla vdaná čtyřikrát (-!? GK), a která byla starší než Jakob. Od Julie
a Jakoba byla dcera Galina (Gulja), narozená v roce 1939 ("Večernaja
Moskva" - 24.6.1996, s. 3).

Druhý syn Stalinův od druhé manželky Naděždy Allilujevé - Vasilij

(1919-1962 = 43, dost málo žil) - byl generál-nadporučík letectví,
alkoholik a rváč. Vasilij Stalin měřil 160 cm, což je méně než
průměrná výška, a byl zrzavý (Boris Bočštejn v NRS - 12.12.1985). U
velikého otce - malé děti. Oba.

První manželka Vasilije Stalina byla Galina Burdonskaja. Ironické je,

že Vasilij byl zrzavý a jeho manželka Galina byla také rusovláska, on
sám jí říkal Zrzko nebo Rýžule. Otec Galiny, Alexander Burdonskij,
pracoval jako řidič v ČK - GPU - NKVD. Vasilij a Galina měli dvě děti
- Alexandra a Naděždu. Potom, třebaže se nerozvedl s Galinou
Burdonskou, Vaska se oženil s Katerynou Timošenko, dcerou
maršála Tymošenko, který byl ministrem obrany. Po Stalinově smrti
Vaska proseděl 8 let v Lefortovském vězení.

Jeho druhá manželka, Kateryna Tymošenková, hned po Stalinově

smrti anulovala sňatek s Vaskou a dvě Vaskovy děti přepsala na jiné
jméno. Později Vaska měl ještě celou hromadu ženských. Po smrti
Vasky, Světlana Stalinová napsala ve své knize "20 dopisů příteli" o
svém bratrovi tohle: "Pitva ukázala úplné zničení těla alkoholem" (z
moskevské gazety "Soveršenno Secretno" № 8, 1991, s. 8-11).

Milovaná dcera Stalina, Světlana Alliluyeva-Stalinová, zanechavši v

78
Moskvě spoustu mužů a dětí, plivla na celoživotní dílo svého otce a
utekla do Ameriky, kde porodila dceru Olgu. Světlana sama píše, že
Olga byla "problémové dítě", které od dětství vozili k psychiatrovi, a
že Olga, vnučka Stalina, vůbec nemluví rusky. Potom stopy po
Světlaně se ztrácejí... Tak přechází zemská sláva...

Zde je ještě jedna podrobnost o Vasiliji Stalinovi. Jeho dcera od

Galiny Burdonské - Naděžda - se provdala za syna Alexandra
Fadějeva (noviny "Kurier" - 21.05.1999, str.35). Ale Fadějev byl profe-
sionální revolucionář, vedoucí Svazu sovětských spisovatelů,
propadlý alkoholu a nakonec spáchal sebevraždu. Jak se říká, vrána
k vráně létá.

Ohledně redaktorky pařížských ruských novin "Russkaja mysl"

(Ruské ideje) kněžny Šachovské, dal by se napsat celý dobrodružný
román. V Paříži mezi ruskými spisovately se jí bojí jako bengálského
tygra. Jednoho dne můj známý monarchista Vl. Rudinskij napsal do
časopisu "Naša strana", že princezna Šachovskaja pozapomíná
ruskou řeč a dělá hloupé chyby. Madame Šachovskaja byla tak
naštvaná, že podala u pařížského soudu stížnost, a nebohého
spisovatele Rudinského ochudila citlivou pokutou.

Já také, vzpomenuv si na Šolochovův "Tichý Don", dal jsem

princeznu Šachovskou na veřejný pranýř a zobrazil ji jako šílenou
čekistku v mém románu "Mé jméno je legie". Ale bengálská tygřice,
rytíř francouzské Čestné legie, mlčky stáhla ocas mezi nohy, třebaže
měla možnost mi odpovědět ve svých novinách.

Zlé jazyky v Paříži syčí, že rodokmen kněžny Šachovské není zcela

obyčejný, že kdysi žil sedmdesátiletý kníže-hlupáček Šachovskoj,
který ve svém stáří bláhově si vzal za ženu mladičkou židovku se
třemi žíďatami od jiného žida, který sloužil u knížete jako manažer a
s kterým kníže kdysi, jak se povídá, provozoval pederastii. Odtud
pochází knížata Šachovští - jsou čistokrevní židé.

Každopádně, princezna Šachovskaja vzkvétala a stala se

redaktorkou "Ruské mysli". Někteří říkali, že je bisexuální, zatímco
jiní říkali, že je úplná lesbička, muž v sukni. Děti neměla, ale
existoval bratr-mnich. Ale já jsem se o ni zajímal v následujícím
textu.

Jeden z mých čtenářů mi poslal zajímavou fotokopii z knihy "Fakta a

výkony ve vzduchu", autor F. Mason, vydavatel známý -

79
"Doubleday", New-York, str. 310, kde se říká, že první ruská žena-
vojenský pilot byla princezna Eugenie M. Šachovskaja, která
ukončila pilotní školu v Johannistale v Německu 16. srpna 1911. Po
první světové válce, když požádala cara, bylo jí povoleno sloužit v
letectví: v listopadu 1914 byla včleněna do 1. vzdušné eskadrony
jako pilotní zvěd.

Ve spodní části stránky je hvězdička s poznámkou: "Kněžna

Šachovskaja přežila nejen válku, ale i revoluci. Navíc, sloužila jako
hlavní popravčí u Čeky v Kyjevě, což bylo neobvyklé povolání pro
dámu šlechtického rodu."

Pak jsem veřejně, v mém románu "Mé jméno je Legie", se zeptal

kněžny Šachovské, šéfredaktorky "Ruské myšlenky", na její
příbuznou, která byla hlavním katem Čeky v Kyjevě, což bylo
neobvyké povolání pro dámu šlechtického rodu. Ale pařížská
princezna Šachovskaja, z které jde v Paříži strach jak z bengálského
tygra, stáhla ocas mezi nohy a neřekla nic.

Pařížská kněžna Zinajda Šachovskaja měla ještě bratra, knížete

Dimitrije Šachovského, který šel k mnichům a stal se arcibiskupem
ze San Francisca.

[Ohledně novin Russkaja mysl, vedení je dnes v Londýně. Učil jsem pár let na
francouzské universitě, kde mým šéfem byl kníže Dimitrij Šachovskoj (s americkou
transcripcí oficiálně Shakhovskoy), který dnes učí na Institutu orthodoxní teologie
Saint-Serge v Paříži. Jeho tetou byla Zinajda Šachovskaja, tehdy editorka Ruské mysli.
Tehdy byl velmi mladý, mohl být synem jednoho ze tří, do slavného rodu přiženěných
dětí, z nichž jeden se stal v Americe arcibiskupem - pozn. LP 2013].

Tento arcibiskup Jan San-Francisský napsal pochvalnou předmluvu k

románu "Mistr a Markéta" Michajla Bulgakova, vydání YMCA Press,
Paris 1967, kde na straně 25 autor říká, že Ježíš Kristus je "duševně
nemocný". Na stránce 29 jasně říká, že Ježíš Kristus "je zjevně
šílený člověk". Na stránce 176 opět řekl, že byl "nerozumný". Na
stránce 184 nazval Ježíše Krista "nalezenec, syn neznámých rodičů".
To je jasné rouhání - a to s požehnáním arcibiskupa ze San
Francisca!

Zde opět, vzpomněl jsem si na "Tichý Don" Šolochova, jak za

občanské války na Donu existovaly pouze dva tresty - zastřelení
nebo veřejné bičování podle rozhodnutí rady starších. Jak bičovaný
si přidržoval kalhoty a říkal: "Děkuji vám, pánové starší sověti, za

80
poučení! A díky vám za to, že jste mne nezastřelili!"

Za zjevné rouhání arcibiskupa Jana San-Francisského, rozhodl jsem

se jej podrobit veřejnému bičování. Popsal jsem jej ve svém románu
"Mé jméno je Legie" jako autokefálního arcibiskupa Theophana San
Francisca, bývalého prince Žoch-Žochovského, který oddává
lesbickou Natašu von Meyer se svým mužem-pederastem. Vždyť to
je také jasný hřích - oddávat čarodějnici s ďáblem, kdy pak z toho
vzejde čert ví co. Nikdo mne nemůže obvinit z toho, že postavy
mých románů jsem cucal z palce. Všechny v nich byly okopírovány
ze života.

Ale abych se vrátil k našim redaktorům, proč se jim nelíbí slovo

"degenerace"? Vezměte známý týdeník "Posev" Národně-dělnického
svazu (NTS), kde kdysi dávno, v roce 1948, jsem začal svou
spisovatelskou činnost, když tam tiskli můj "Berlinský Kreml".
Redaktor "Posevu" E. Romanov byl všem známý homosexuál. Když
NTS-sovci proti němu udělali vzpouru, američtí finančníci jim řekli:
"Můžete jít všichni pryč, ale Romanov zůstane". Ukazuje se, že
Romanov byl nejen homosexuál, ale i zednář.

Existoval v New Yorku časopis "Svobodné Slovo Rusi", vydavatel

Turjanica, s nímž jsem měl skvělé styky. V roce 1970 vyšlo první
vydání mé knihy "Kníže tohoto světa." Navrhuji Turjanicovi:

- Udělejte trochu reklamy a můžete prodávat mého "Knížete".

- Ne! - rozhodně prohlašuje Turjanica.

- Proč ne? - divím se.

- Protože je to pornografie - odpovídá Turjanica.

Byl jsem překvapený a podíval se na Turjanicu už jinýma očima,

očima vyšetřovatele 13. oddělení KGB, kterého popisuji v mém
"Knížeti". A co vidím: přede mnou je mimořádně malý staříček, který
lže, že mu nervy ruku zkroutily; nikdy nebyl ženatý, děti nemá, je to
typický degenerát, kterému je můj "Kníže" proti srsti. A tím se
prozradil. Není to nutně homo, ale... něco u něj není v pořádku.
Samozřejmě, nic jsem mu neřekl.

Editor "Nového ruského slova" Andrej Sědych, jméno po matce

Jakov Mojsejevič Cvibak. Ostřílená lesbička Nina Berberova se

81
proslavila tím, že napsala knížku o zednářích v ruské emigraci "Lidé
a lóže", kde dokonce přetiskla legitimaci zednářské lóže Jakova
Mojsejeviče. Prostě ona psala blbé příběhy, které editor odmítl
tisknout, prozrazením se Jakovu Mojsejeviči pomstila. Tak či onak,
teď vím, že Jakov je též z "nich". Tisknout mého "Knížete" on také
odmítl.

"Nový žurnál" je nejtlustější časopis ruské emigrace, od věky věkův

je v rukou SR, strany sociálních revolucionářů, bývalých atentátníků
a teroristů. Tam jsem to s "Knížetem" vůbec nezkoušel. Tam je
pevná část 58-Ž [ž jako žumpa, neboli gay].

Monarchistické noviny "Naša strana" (Naše zem) v Buenos Aires.

Mohlo by se zdát, že monarchisté - jsou křišťálově čistí lidé, kteří
zpívají "God Save the Tsar" [česky Zachovej nám Hospodine císaře a naši
zem...]. A já dokonce sympatizuji s monarchisty. Jenomže editor "Naší
země" M.V. Kirejev nějak začal syčet proti mému "Knížeti", což je
špatné znamení. Pak moji agenti, to jest moji čtenáři, žijící v Buenos
Aires, mi řekli, že Kirejev je taky, jak se teď říká, "modrý", to jest
také 58-Ž. Výsledkem je, že všude, kam se podíváte, je to stejné.

Tak, pravdu měl čestný lord Charles Snow, sir, peer, skutečný velký
učenec, dobrý spisovatel, a dokonce i člen britského parlamentu,
který upřímně řekl, že 90% spisovatelů a intelektuálů jsou lidé,
měkce řečeno, bionegativní. To abychom o nich nemluvili jako o
degenerátech.

Měl pravdu můj přítelíček filozof Kierkegaard, když filozofoval, že od

chvíle vynálezu knihtisku, ďábel žije v tiskařské černi. Ale budeme-li
mluvit lidově, budou to samá netisknutelná zaklení. A výsledkem je
nová věda - filozofie nadávek, která je silnější než marxismus. Co
dneska zůstalo z marxismu? Pouze některé nemravnosti. A přitom,
kdysi to bylo náboženství...

Tak jsem se pokorně přiznal, že v mém prostředí, prostředí mých

bývalých přátel a známých, které jsem poctivě popsal ve svém
"Rodinném albu", já jsem člověk jaksi nenormální, jsem ve smutné
menšině.

Hle, kam nás zavedlo hledání moudrosti ve stopách svatého Jana,

který hlásá: "Tuť jest moudrost. Kdo má rozum, sečtiž počet té šel-
my. Nebo jest počet člověka, a jestiť počet ten šest set šedesáte a
šest" (Zj. 13:18). Tak praví kniha knih.

82
 20. listopadu 2004.

KONEC

Mnichov 1951, zasedání Poradního výboru.

Vpředu Kerenskij (ruský premiér před Říjnovou revolucí), vpravo Klimov

Na Trampské niti od stejného autora :

Kníže tohoto světa (román)
Boží národ (přednášky z vysoké sociologie)
Rodinný album (nezkrácený překlad)

83