Školní vzdělávací systém u nás, ve Španělsku, Velké

Británii a dalších zemích Evropské unie

(Srovnání, podobnosti a kulturní rozdíly)

Vzdělávací systémy v evropských zemích se liší v závislosti na místní historické, kulturní

a náboženské tradici. Jde o rozdíly co do osnov, přístupu a chápání jednotlivých předmětů.
Tyto rozdíly se však v poslední době stírají a sílí tendence, aby se jednotlivé vzdělávací
soustavy unifikovaly podle jednotných požadavků Evropské unie. Nové požadavky
Evropského společenství nevycházejí ze snahy násilně vykořenit národní zvláštnosti, ale
přizpůsobit školu novým podmínkám ekonomického řízení. Jsou motivovány přechodem od
centralistického a dirigistického modelu řízení k decentralizované a méně regulované školské
soustavě s větším prostorem pro autonomii školských institucí a variabilitu školních osnov.
Na rozdíl od starých modelů paternalistické státní kontroly nad školou se zdůrazňují
požadavky větší diferenciace vzdělávací nabídky, individuální soutěživost a finanční
stimulace výuky.
Podstata těchto změn se dotýká všech evropských zemí, ale nejnaléhavější je jejich potřeba
v státech střední a východní Evropy, jež v prosazování reforem urazily nejkratší cestu.
Z direktiv Evropské unie vyplývá, že vzdělávací systém v České Republice je třeba osvobodit
od přílišné uniformity a stejnorodosti, aby splňoval nároky na pružnost, variabilitu a
rozmanitosti, jaká se vyžaduje v západních zemích. Sílí tendence upustit od starého
akademického a zkostnatělého přístupu, který sice stavěl na větší vědeckosti školní výuky,
ale.málo rozvíjel praktické komunikativní dovednosti studentů. Srovnání hlavních ukazatelů
dokládá, že nové země v Evropské unii, jež vznikly z totalitního systému, potřebují zrychlit
tempo zavádění reforem a postupné modernizace systému. Přechod od paternalismu k větší
variabilitě jeví strukturní paralely i k jihoevropskými zemím, jako Španělsko, Portugalsko a
Řecko, kde má tradičně velkou úlohu církev a jejich národní dějiny rovněž prošly
dramatickým a složitých společenským vývojem.
Pro Španělsko byl zásadním přelomových bodem pád frankismu před více než 32 let, kdy byla
zahájena rychlá cesta k demokratizačních reforem. V průběhu tohoto období bylo schváleno jedenáct
zásadních úprav školského systému, které zásadně změnily tvářnost školského vzdělávání.

1. KULTURNÍ ROZDÍLY

Evropské středoškolské vzdělávací soustavy

Hlavní rozdíly mezi různými koncepcemi středních škol v různých evropských zemích spočívá
V dvojstupňové a více stupňové stratifikaci středoškolského studia. V České republice
existuje sice rozdíl mezi dvouletými odbornými učilišti bez maturitního výstupu a kvalitnější
čtyřletými školami zakončenými maturitou, ale není vyřešen systém dynamických přechodů
mezi oběma linie studia. Mladí řeší svou budoucnost jednou provždy postupem na tu či onu
školu, ale se dospívají v různém věku, a proto nemohou přecházet podle potřeb na vyšší
úroveň. Odborná učiliště zanikají, protože nadměrný počet středních škol jim nabízí
atraktivnější maturitní studium a přetahuje je od učebních oborů.
Našim školám má nejblíže dvoustupňové studium v Německu. V 9. třídě končí
Hauptschule, za kterou může následovat učňovské studium v Berufsschule, anebo vyšší typy
vzdělání v Realschule a 10. až 13. třída Gymnasium.
 V Anglii zákon z roku 2008 upravuje, že povinná školní docházka je do 17 let a od r. 2013
bude 18 let. Studenti se profilují buď na výběrové studium na grammar schools, nebo na
všeobecnou větev comprehensive schools, nespecializované studium pro všechny děti.
Studenti opouštějí střední školu ve třech vlnách. Nejslabší ji opouštějí po dvou letech na
základní O-level, která jim umožňuje nastoupit dělnická povolání. Střední stupeň končí na
třech letech střední školy na B-level, která se požaduje pro úřednická a manažerská povolání
na úrovni mistrů. Pokud studenti chtějí navštěvovat universitu, musí ukončit střední školu po
čtyřech letech studia na úrovni A-level. Výuka zahrnuje povinně předměty jako matematika,
angličtina, přírodní vědy, náboženská výchova a tělesná výchova. Na rozdíl od
jihoevropských katolických zemí, kde se trvá na katolickém dogmatu, se vyučují dějiny všech
náboženství. Přitom skládají zkoušky GCSE, tj. náš ekvivalent maturity, z neomezeného
počtu předmětů. Povinná je pouze maturitní zkouška z angličtiny, matematiky, přírodních
věd, popř. anglické literatury. Další předměty si studenti přibírají volitelně podle osobních
zájmů. Systém zkoušek GCSE byl zaveden koncem 80. let, ale podle kritických ohlasů přinesl
spíše hrozivý pokles úrovně vzdělání.
Řada zemí se pokouší přejímat prvky britského vzdělávacího systému a britské metodiky
komunikativní výuky jazyků, jež se nyní prosazují na úkor vlivové sféry německé a
francouzské. K rostoucímu významu anglosaského školství přispívá i silná amerikanizace
moderního života spojená s rozšiřováním sfér amerického vlivu. Kopírování západních vlivů
nevede k nejlepším výsledkům. V Austrálii, Jižní Africe a dalších zemích se přejímá model
amerických a skotských high schools, kdežto v Kanadě a Walesu je zaveden systém britských
secondary schools.
Ve Spojených státech děti navštěvují od 6. do 9. třídy middle school, a od 9. do 12. třídy
high school. Maturita vydává absolventům high school diploma s vysvědčením General
Educational Development. Úspěšní maturanti graduují v talárech a mají s vysvědčení dveře
otevřené na dvouleté či čtyřleté studium na college. Absolventy high schools se stává 71%
populace žáků.
Ve Španělsku studenti povinně navštěvují střední školu instituto a po ukončení dostávají
Bachillerato, které je opravňuje k vstupu na universitu. Povinná středoškolská docházka ESO
se dělí na dva dvouroční cykly, od 12 do 15 let. V 11. a 12. roce studenti nastupují nepovinné
Bachillerato. Po jeho skončení studenti podstupují závěrečnou maturitní zkoušku, která se nazývá
selectividad. Je to zároveň přijímací zkouška na universitu, protože ve Španělsku stačí k přijetí na
vysokou školu, abyste měli dobré známky. Známkování je jiné než u nás, výtečná známka je 8-10,
špatné známky jsou 0-3. Z celkového počtu je 67,4% škol státních, 26% je soukromých
podporovaných státem a 6,6% je úplně soukromých. Školní rok je jako v Anglii trisemestrální,
rozdělený do tří semestrů oddělených vánočnímu a velikonočními prázdninami.

Feminizace školství

V Česku, na Slovensku a řadě dalších postkomunistických zemí se považuje za velký problém

feminizace školství. Hovoří se ale o něm i ve Velké Británii a ve skandinávských zemích.
Podle vládních statistických údajů z roku 2006 byla u nových učitelů do věkové hranice 25 let
velká převaha žen, a to v poměru 7 : 1. Ve Španělsku je poměr poměrně optimálnější, na středních
školách je poměr asi 50 : 50. V zemích, kde mají muži vyšší platy, mohou ženy zůstávat v domácnosti
s rodinou. I když nikdy nepracovaly dostávají dostačující penzi ve výši 500 euro za měsíc. Mnoho žen
zůstává v učitelství jen kvůli seberealizaci, aby byly v širším kolektivu, ale nepotřebuje učitelský
výdělek naléhavě pro existenci rodiny.
Nízké platy učitelů

Další rozdíl mezi školami v postkomunistických a západoevropských zemích v souvislosti s jinými

evropskými zeměmi je úbytek mladých učitelů zapříčiněný nízkými platy učitelů. Mladí učitelé raději
odcházejí na lépe placenou práci v soukromých agenturách, nebo odcházejí za lepšímu platy do
zahraničí. Ve Španělsku mladí lidé nedocházejí, protože platy plně dostačují, mají plato 2000 euro.
V Anglii existují platové kompenzace, když učíte na škole v Londýně, dostáváte vyšší plat než na
regionální škole. totiž, více investovat do vzdělání na všech úrovních, v tomto směru řemesla
profesora mohou být více atraktivní, motivator a lepší sociální obraz pro učitele, investice do
průběžného recyklaci vedení a učitelé, jak jsem již řekl, a podpořit kvalitu vyučování. Také by mělo
více investovat do technologického vybavení učeben údržby se však s podstatným změnám v
technologii, v souladu s technologií, studenti často používají a s možností k obnovené jako je použitá
technologie zastarávání.

Interference náboženských tradic

Velké rozdíly mezi zeměmi se objevují zejména v otázkách školní docházky a integrace různých
etnických menšin. V západních zemích hrají velkou roli náboženské aspekty, neboť součástí osnov
jsou hodiny náboženství. Platí to zejména v zemích jižní Evropy jako Španělsko, Itálie a Francie.
V těchto zemích se hlásí ke katolické církvi až 93 % obyvatelstva. V těchto zemích se na základních
školách všude povinně vyučuje předmět biblické dějiny a dějiny katolické církve. V Řecku má téměř
stejně výlučné postavení výuk pravoslaví a dějin pravoslavného dogmatu. V těchto si církev udržuje
ideologický monopol ve státních institucích, v televizním a rozhlasovém vysílání i v dalších
sdělovacích prostředcích. Samozřejmá je také funkce polních kaplanů v armádě.
V těchto zemích se objevují theokratické tendence k zestátňování kulturního monopolu církve.
V Itálii a Rakousku jsou povinnou součástí výzdoby školní třídy kříže s umučeným Kristem a dalšími
náboženskými symboly. Naopak se nese s velkou nelibostí, když ženy s muslimským vyznáním chodí
do škol zahaleny v mohamedánském šátku. V tomto sporu je nutno vidět , že muslimské šátky jsou
občanským gestem vyjadřujícím individuální vyznání, kdežto symboly katolické víry ve školních
učebnách jsou deklarací oficiální víry vnucení násilně náboženským menšinám.
Jinak se výuka pojímá v protestantských zemích, kde se hlásí k aktivním vyznavačům náboženské
víry jen 30 až 60 % populace. Týká se to zejména anglosaských a skandinávských zemích a
v německém areálu zemí bývalého Pruska. Ve Velké Británii je povinnou součástí vyučování i
náboženská výuka, ale platí tu zásady multikulturalismu a tolerance k náboženským menšinám.
Nevyučuje se zde katechismu jediné státní církve, ale probírají se celkové dějiny náboženství, a to
nejen se zřetelem k evropským kulturních dějinám, ale v celosvětovém měřítku včetně buddhismu,
hinduismu a islámu.
Jiná situace je v České republice, které se řadí k sekulárním zemím s religiozitou kolem 30 %.
Hodiny náboženství byly součástí osnov do začátku 60. let, a jejich výuka nebyla obnovena ani po
roce 1989. Málo na tom změnil také migrační tok pracovních sil z východních zemích, a to zejména
z Ukrajiny a Ruska. Sílí sice tendence budovat pravoslavné a mohamedánské modlitebny, ale ze strany
státu nelze pozorovat tendence vycházet těmto snahám vstříc.

Vývoj názoru na tělesné tresty

Velké rozdíly se projevují také v pohledu na tělesné tresty. U nás se praktikovaly tělesné tresty na
školách ještě mezi dvěma válkami, dnes se bojuje o zákaz bití ve školách v Tanzánii a Kamerunu.
V Anglii byly tělesné tresty (caning) zrušeny teprve v roce 1982, jejich zastánci argumentovali, že
jde o krátkodobý a účinný uzpůsob zajišťování kázně a že je lepší jednoduchý tělesný trest rákoskou
než zápisy do osobních papírů.
 Důležitým nástrojem v boji proti tělesným trestům je Charta o ochraně práv dětí schválená
Organizací spojených národů. Ve Španělsku byla v roce v březnu 2008 uzákoněn zákaz tělesných
trestů dětí, i když 58,9% Španělů pokládá občasný pohlavek za nevyhnutelný a nepostradatelný.

2. NOVÉ VÝVOJOVÉ TENDENCE

Větší autonomizace vzdělávání

V bývalém Československu byla z podnětu Z.Nejedlého po válce zavedena jednotná školská

soustava, která si kladla za cíl dosáhnout jednotnou uniformitu v duchu modelu centrálního
ekonomického řízení. Podobné tendence se vyskytly brzy po válce v souvislosti se znárodňováním i
řadě západních zemí, ale od 80. let je tento model opouštěn jako málo variabilní. Od té doby se
uskutečnila řada dalších reforem směřujících k větší samostatnosti, autonomii a správní nezávislosti
školských institucí.

Diverzifikace vzdělávání

Školy se pokoušejí nabízet diverzifikované vzdělávací programy, studenti si mohou přibírat různé
specializace a volitelné přednášky, školy nabízejí řady doplňkových volitelných předmětů a mohou si
svobodně upravovat vyučovací osnovy.
Nově je kladen důraz na větší diferenciaci cest k odbornosti, více je přihlíží k individuální
variabilitě talentů tak, aby i studenti s různými dysfunkcemi mohli úspěšně rozvíjet své profesionální
dovednosti.

Úpadek kázně a jeho příčiny

V současné době platí, že školy jsou financovány podle počtu přijatých žáků, a proto je jejich ambicí
přijmout co největší počet studentů bez ohledu na jejich slabý prospěch na základní škole. Počet
středních škol nabízejících maturitu se zvýšil natolik, že se začala rušit pro nedostatek uchazečů
všechna bývalá učňovská střediska. Tím narůstá velký nedostatek absolventů praktických škol
s řemeslným zaměřením a současně upadá všeobecně úroveň výuky na středních odborných školách.
Na řadě středních škol ve třídách D, E a F se slabším prospěchem se kumulují studentů, kteří nejsou
připraveni zvládnout dobře středoškolskou výuku a nutí učitele přecházet na nouzový režim práce
v učňovských střediscích.
Naše školy si ještě nesáhly na skutečné dno valící se vlny nekázně ze západních zemí. Z britských
zpráv z ledna letošního roku vyplývá, že 4 z 10 absolventů základních škol ve Velké Británii neumí
číst, psát a počítat a že čtvrtina chlapců nebyla schopna složit maturitu ani z jednoho předmětu.

Pedagogická centra vzdělávání

Od roku 1980 bylo ve Španělsku schváleno jedenáct zásadních úprav právních předpisů školní
vzdělávací soustavy. Tyto předpisy se řídí obecnými směrnicemi platnými v rámci celé Evropské unie
a upravují zásady fungování škol státních, veřejných i soukromých. Na rozdíl od jiných evropských
zemích, ČR má mnohem méně pedagogických center zaměřených na soukromé a alternativní profesní
vzdělávání. I když se zvyšuje počet těchto center na základě rostoucí společenské poptávky, jejich
podíl je stále ještě malý. V jiných zemích dostávají tyto instituce výraznou hospodářskou pomoc od
vlády a do soukromého vzdělávacího sektoru proudí nemalé státní dotace. Zároveň se v nich klade
velký důraz na širokou diverzifikaci alternativních způsobů vzdělání. Soukromá pedagogická centra
zajišťují potřeby rekvalifikace kádrů, jejich postgraduální růst a odbornou recyklací. To znamená, že
graduovaní odborníci procházejí rozvětvenou sítí různých kurzů, které doplňují jejich kvalifikaci o
nové poznatky oboru tak, aby byli stále na špičkové úrovni. .

3. PERSPEKTIVY

Demokratizace

Cílem všeho vzdělávání se musí stát individuální potřeby studentů a mladých lidí, kteří
jsou příslibem budoucnosti každé země. Učitelé, studenti, rodiče i politická elity musí
vytvářet sociální konsensus a nový prostor pro moderní vzdělávací prostředí. Musí se snažit
překonávat výrazné stavovské rozdíly mezi učiteli a studenty, které stále převládají v systému
vzdělávání v této zemi, vedle málo nebo téměř neexistujících recyklaci s manažery
jednotlivých škol a učitelů z toho může dát nový a pozitivní pokrok, a za autoritářský systém,
který má převládaly a že v určité míře stále převládá ve však, a že společnosti již zcela
odmítnuta, dorazí k zániku a být uveden typ vzdělání otevřenější, realistické a družstevních.
mezi všemi sociálními sektory, které musí být přijati zákonem.

Sdělení o něco, co se po celé společné evropské vzdělávací rámec a mohla by analyzujú

provést lepší vzdělávací reformy je by snad zmizení enseňanza jako memorization koncepcí v
intencích různých učebnic a posílení postavení argumentaci a chápou pojmy v každém oboru,
tímto způsobem jedinců přírody matematika, které jsou nástroje nesrozumitelné pro většinu
studentů může být užitečné nástroje a hledí z pozitivního pohledu.

Aby se tento nový vzdělávací reforma začíná sledovat trasu uspokojivé a ne spadají do
mrtvých dopis, který je pouhou psaní bez její uvádění do praxe, ministerstva školství by měla
vypracovat studii každou dobu ve všech školách v zemi, aby potvrzují vyhovující všem
novým pravidlům s řadou kontrol objektivní a přispět k řešení jakýchkoliv pochybností nebo
problém podpořit normální vývoj školu.

V krátké, jsme všechny vychovatelé a dalších sociálních subjektů v této zemi a velkou
příležitost, jak provádět na vzdělávací reformy, které zákon, může být na realitu v každé
oblasti vzdělávání, s společného úsilí, s příznivci k moderní vizi a realistické pro vzdělávání, s
cyklů pro vzdělávání školitelů, manažery a rodiče povinného nebo volitelného a s způsobu
myšlení v Evropě, s maximální autonomie pro školy ale řízené státem. Tato škola je veřejná a
sociální o nejvyšší priority, že musíme zachovat v neustálém obnov- a přizpůsobit je novým
sociálním požadavkům.

4. OSOBNÍ POHLED
Jako profesor angličtiny a španělského jazyka jsem působil na různých středních školách v
Praze a jiných místech v České republice. V Anglii jsem učil tři roky ve Swindon na místní
comprehensive school, tedy střední všeobecné škole pro děti z převážně dělnických rodin.
Abych zde mohl učit, musel jsem si nostrifikovat vysvědčení a obstarat si složitá potvrzení
od ministerstva výchovy. Podle mého srovnání studenti v České republice se mi zdá, že
studenti jsou motivováni pozitivními hodnotami, mají větší kázeň a zájem o učení. Naopak na
anglických školách se šíří vlna nekázně, vulgarity, brutality spojená s konzumací drog a
alkoholu. Vládne zde velké kastovnictví, protože děti z lepších rodin jsou posílány do
soukromých katolických škol, kde vládne přísná hierarchizace a přísné mravy.
 Ve Španělsku jsem učil ve Valencii od 1991 do 1995 na soukromé katolické základní škole.
Byly zde dobré podmínky, vysoké platy, dobrá vybavenosti počítači. Po třech letech po mém
odchodu byla škola zrušena, protože nevyhovovala vládním předpisům. Většina učitelského
sboru byla zvyklá na krajně konzervativní poměry minulého režimu.
Změny ve španělském školství mi ukazovaly, že země se podobně jako Portugalsko, Francie
a Německo už více začlenila do evropského rámce a do evropského společenství. Proto se mu
daří mnohem více těžit z dotací a výhod Evropské unie, více komplexně se řeší problémy
recyklace učitelské kvalifikace.
Podle mého názoru české učitelství zaostává za evropským průměrem hlavně v oblasti
metodiky výuky, kde se dosud udržují staré, zkostnatělé a autoritativní metody výuky a chybí
tu duch přátelštější neformální komunikace se studenty a více orientace na praktické
výsledky. Na druhé straně kladně kvituji, že české školy mají obrovský lidský potenciál, že
nová generace studentů si nepřestává chránit klasické mravní hodnoty, které zmizely téměř
zcela zmizely mezi mladou generací jiných evropských zemí, a to zvláště na jihu Evropy a ve
Velké Británii. Zde chybí konstruktivní spolupráce mezi školou a rodiči, chlapci jsou
negativně ovlivněni drogami, šikanou, brutalitou a pokleslou komerční kulturou.
Podle mého srovnání vlády více investují do počítačové technologie, studenti mají
k dispozici dataprojektory, DVD-rekordéry, interaktivní tabule. V Anglii se neinvestuje tolik
do učebnic, takže studenti si prodávají učebnice a šetří si je pro sourozence. Učebnice jsou
velmi drahé, učitelé místo učebnic nosí materiály rozmnožené na kopírce. Každý den na
natisknou minimálně 100 kopií na kopírce pro studenty.