3.

AGROBIOMIKA
V soustavě technických disciplín, u nichž lze aplikací bionického poznání dosáhnout příznivých efektů hraje
zvláště významnou úlohu ze mědělská technika, vzhledem k specifické povaze své náplně. Stroje a za řízení, používané
při pracích v zemědělské rostlinné výrobě jsou vystave ny zvláště obtížným podmínkám, pracovním, atmosférickým,
koroznímu a mechanickému namáhání atd. a vyžaduje se od nich přitom často neobyčej ně komplikovaná v podstatě
inteligentní funkce, např. třídění, vybírání a pod. Ani zařízení živočišné výroby nejsou z tohoto hlediska příliš příz -
nivější. Snaha po zvyšování kapacit, ekonomicky zdůvodněna zcela jedno značně v socialistickém zemědělství staví
potom konstruktéry strojů do zvlášť obtížného postavení, kdy při dodržení spolehlivosti, trvanlivosti, kvality vykonávané
práce atd; musí stroj současně zpracovávat obrovská kvanta materiálu a jakákoliv nepatrná odchylka od jeho optimální
funkce způsobuje obrovské ztráty. Přitom je třeba zvlášť pozastavit se nad složi tostí funkčních požadavků nastroj, od
něhož se očekává, ž« bude věrně napodobovat funkce a postupy, dříve vykonané lidskou obsluhou, tak kom plikované,
že donedávna jejich strojní nahrazení se zdálo iluzorní. Je při rozené, že v takto vytyčeném technickém světě je
významná každá inspira ce a každá alespoň dílčí pomoc, vedoucí k vyřešení potřebných čidel, na stavení optimálních
inteligentních provozních režimů, zpracování informací s přiměřeně krátkou a inteligentní reakcí atd. Za těchto
podmínek lze oče kávat, že právě v zemědělství najde aplikovaná bionika s celou svoji na bídkou originálních postupů,
čidel, systémů zpracování informací atd. čer paná z rozsáhlého materiálu přírodních objektů neobyčejně plodné a per -
spektivní pole uplatnění.

3.1 VZNIK DISCIPLÍNY A VYMEZENI'PŮSOBNOSTI

Uvažujeme-li o perspektivách využití bionického poznání v zemědělské technice je možno uvést, že v tomto směru bylo
učiněno již několik úspěš ných aplikací, v nich? zemědělská technika vhodně profitovala z. podnětů získaných především
z živočišného biologického světa.
Zemědělské stavitelství vděčí za podnět pro úspěšné vyřešení stavby obilních sil tvaru šestibokých hranolů s
minimalizací spotřeby stavebních hmot na dosaženou skladovou kubaturu studiu, prováděnému přesnými meto dami na
plastech včel. Včelí a vosí plástve jsou desetitisíce šestibokých hranolů postavených v paralelních řadách. Základ
každého hranolu tvoří tři kosočtverce, které vytvářejí pyramidu. Všechny tři kosočtverce svíra jí úhel 70 32. Lze
prokázal, že při šestibokém tvaru hranolu zajišťují pravé tyto úhly největší prostorovou kapacitu a to při minimální
spotřebě stavebního materiálu. To, k čemu biologicky organismus dospěl za miliony let vývoje metodou omylů a
zkoušek, bylo využito s úspěchem při stavebně konstrukčních pracích na plástvovém silu, pří němž spotřeba materiálu
se snižuje, počítáno na skladovaný objem asi o 1/3 ve srovnání s konvenč ním řešením.
Jiným příkladem prosazení agrobioniky je pomoc při konstrukci me chanismů na řezáni rostlinného materiálu
odvozená od bionického studia destrukčních mechanismů některých druhů hmyzu.
Jiným příkladem je bionická studie pohybu tučňáků na kyprém sněhu, na jejímž podkladě byla v Sovětském
svazu realizována konstrukce terénní ho vozidla, které se v prašném sněhu pohybuje rychlostí vyšší než 50 km za
hodinu.
Obdobným postupem by bylo možné nalézt ještě řadu dalších příkladů, kdy v podstatě bionický přístup k
řešení problému vedl k velice příznivým technickým výsledkům, tedy najít případy úspěšného uplatnění agrobioniky.
Přitom ovšem je zřejmé, že jde pouze o dílčí počáteční úspěchy, které ve většině případů stojí mimo proud dnešního
hlavního bionického snažení. Je zřejmé, že hlavní úspěchy agrobioniky je třeba očekávat po soustavném rozvinutí
úsilí o rozšíření bionického poznání především ve směru bioniky informační.

3.2 Perspektivní směry zaměření

Bionika jakožto nová vědní disciplína prochází teprve úvodním stádiem svého vývoje, neboť uplynulých přibližně 30
let jejího formování není dosta tečná doba k lomu, aby vytvořila již zcela pevné obrysy své stavby. V důsledku toho
také všechny prognózy o budoucím vývoji disciplíny, o je jich krocích vedoucích k aplikačním úspěchům a o celém
budoucím formová ní mají ráz pouze pracovního informativního úseku. V současné době vědec ké a technické revoluce
probíhá vývoj i zcela klasických vědních disciplín často cestami očekávaných změn, a tím spíše věda tak mladá jako
je bionika, závislá ostatně též na rozvoji řady dalších disciplín, »e dá těžko co do svého budoucího vývoje
jednoduše vystihnout a charakterizovat. Přesto však je nutné pro praktické účely a pro založení cílevědomé
per spektivní činnosti již nyní určit nosné stěžejní snií-ry, vhodná k podrobné mu sledování, i když samozřejmě
s vědomím, že tento. postulát musí být postupně upřesňován a dále pružně v kontaktu s rozvojem vědy
upravován.
S tímto omezením jo možno vytknout pro oblast agrobioniky tyto stě žejní směry uplatnění:
- Agrobionika stavební, zabývající se soustavným hledáním vzorů a inspi rací z oblasti biologických struktur
pro účelné ekonomické a staticky hodnotné řešení problémů zemědělského stavitelství.
- Agrobionika strojní má před sebou možnosti inspirace při konstrukci
strojních elementů vycházejících z biologických vzorů.
- Agrobionika dopravní hledá možnosti stavby dopravních strojů, které by optimálně vyhovovaly specifickým
podmínkám v zemědělském provozu, tedy např. možnosti práce v podmínkách ztíženého terénu, např.
rozmoklého, svahovitého apod., strojů s minimálním zatížením a tedy i poškozováním .- půdy atd.
- Agrobionika v zemědělské automatizaci, kladoucí si za cíl konstrukci
specializovaných robotů vyšší generace, řešení dálkového ovládání zemědělských strojů a jiné případy, při
nichž bud stroj přejímá část inteli gence lidského operátora a vykonává pak samostatně tyto funkce, nebo
kdy stroj je sice lidským operátorem ovládán, ale tento vztah člověk
stroj při složitosti prováděné funkce musí být řešen na vyšší úrovni
korekcí těchto vztahů.
- Agrobionice v zemědělské regulační technice se otvírá neobyčejně široká: oblast působení při aplikaci
poznatků bioniky z oblasti studia receptorů. Vyřešení regulační techniky pro stroje nových generací pro budoucí
použití ve velkokapacitních provozech vyžaduje nalezení principů pro kon strukci čidel, která by dokázala být
zdrojem regulačního impulsu pro neobyčejně komplikované děje, vyhrazené dosud lidské inteligenci. Je tůn"j
míněno třídění, jednocení, separování, oddělování atd., kde čidlo (receptor) musí fungovat spolehlivě,
selektivně, rychle s dostatečnou mechanic kou a časovou stabilitou. Vyhovět těmto požadavkům s využitím
dnešních komerčních nabídek čidel lze jen ve velmi omezeném počtu případů, a zřídkakdy úspěšně. Zemědělská
velkovýroba budoucnosti však nekompromisně vyžaduje právě vyřešení těchto problémů a využití podnětů ze svě ta
biologických objektů. Bude nepochybně jedním z důležitých zdrojů, o něž se technický pokrok v zemědělské technice
bude opírat.

• Informační bionika v oblast: zemědělské techniky přináší i další možno sti aplikace jako podnět pro zlepšení,
novou organizaci a kvalitativní pokrok v oblasti řízení, hromadění dat. jejich zpracování a využití.
• V oblasti živočišné techniky lze očekávat prospěch z bionických znalos tí při zlepšení manipulace s větším počtem
jedinců (účelné ovládání stád 5 využitím jejich psychiky i s využitím různých biotechnických zásahů).
• V rostlinné výrobě lze jako příklad uvést možnosti aplikace bionických znalostí o hmyzu (citlivost na vlnění určité
frekvence} k prospěchu při ochraně rostlin.
V oblasti zemědělského průmyslu lze využít bionických znalostí k různým operacím např. separačním apod. Lze se
odvolat na úspěšné vyřešení vytřídění oplodněných vajec na principu měření bioproudu v proměnlivém magnetickém
poli.

3..3 NÁMĚTY A PŘÍKLADY UPLATNĚNÍ

Těžiště působení agrobioniky v oboru zemědělské techniky lze s nej větší pravděpodobností očekávat v
oblasti informační agrobioniky, studia a modelování reakčních a řídicích mechanismů.
Na organismy je možno se z hlediska bioniky dívat jako na velmi složité automaty, které se od svých
technicky realizovatelných protějšků Uší velkou adaptabilitou ke změnám vnějších podmínek, přičemž se v prů běhu
adaptace může měnit i struktura systémů řízení s. regulace. Tyto zce la obočné adaptivní systémy jsou zatím převážně
předmětem experimentů a úvah. Byly však již uskutečněny některé prakticky užitečné systémy pra cující na tomto
principu. Adaptivní systémy se samočinně přizpůsobují vlastnostem signálů soustavy tak, aby bylo vždy dosaženo
optimálních po žadavků regulace a řízení podle zvoleného kritéria. Vlastnosti regulačního zařízení se při
přizpůsobování mění. Lze říci, že konečný cíl je u adap tivních systémů týž jako u optimalizačních systémů, avšak
způsob dosažení optimální regulace se liší.
 Pokud se adaptivní systém přizpůsobuje pouze změnám signálů sou stavy, máme na mysli přizpůsobování
změnám poruch. Nezáleží obecně na tom, zda jde o změny poruch, rázu statického, stacionárního nebo
nesta cionárního. Adaptivní systém se může přizpůsoboval, jak podle informací o poruchách, tj. o vstupních
veličinách, tak podle informací o výstupních veličinách, nebo může pracovat s oběma druhy informací současné.
Podle toho, jakých informací adaptivní systém používá, může se lišit kvalita au tomatického přizpůsobování. Adaptivní
systém muže pracovat i s informacemi mi nastřádanými v paměti. Podstatné však je, že adaptivní systémy zásad ně
využívají informace o vlastnostech soustavy a informace o vlastnostech bud vstupních nebo výstupních signálů, nebo
všechny informace zároveň. Tyto vlastnosti mohou být analytického i statistického druhu.
Poněkud odlišný je adaptivní systém, který postupně upřesňuje pů vodně zadané informace o vlastnostech
regulované soustavy a současné po dle těchto přesnějších informací opravuje program řízení nebo program re gulace.
Zpřesňování informací o vlastnostech regulované soustavy lze ře šit bud analytickými metodami nebo metodami
statistickými. Podobně je možné hovořit i o adaptivních systémech, které upřesňují původní informa ce o vlastnostech
poruch a podle přesnějších nebo doplněných informací zdokonalují způsob řízení a regulace. V obou případech je
postupné přizpůsobování kontrolováno zvoleným kriteriem optimálnosti a mění se vlastnosti regulačního zařízení.
Řídicí systém s adaptivní optimalizací by se mohl uplatnit při automa tickém řízení provozu velkého
zemědělského podniku, kde zákonitě vznikají nepředvídané situace ohrožující výrobu a prosperitu, kde celá řada čin ností
je vázána na množství časových limitů, kde sezónní charakter někte rých prací má za následek nutnost organizačních
změn v průběhu roku atd.
Pokud jde o pravděpodobný směr vývoje příštích zemědělských strojů je možno se pokusit o vyslovení
těchto připomínek: současné zemědělské stroje dosáhly po stránce mechanické konstrukce již značné dokonalosti a
těžko lze očekávat nějaká převratná zlepšení jejich funkce při zachování čistě mechanických principů jejich činnosti.
Podobně jako mechanické kalkulační stroje již dosáhly hranic svých možností a byly proto nahrazeny strojí
pracujícími na elektronických principech, tak také u zemědělských strojů můžeme očekávat užití elektronických
prvků, které přinesou revoluč ní změny jejich konstrukce. Tyto změny nemusí vždy znamenat zvýšení vý konu
stroje,ale spíše zvýšení kvality vykonávané práce. Tak např. dnešní strojní vybírání brambor poškozuje značně
procento hlíz, strojní ořezávání řepy má větší odpad než ořezávání ruční, strojní otrhávání chmele poškozuje šištice
apod. To vše je důsledek toho, že mechani cké s t ro j e přes svoji mechanickou složitost jsou z kybernetického
(bionického) hle diska stroji naivně jednoduchými. Jejich pracovní pohyby jsou posuvné nebo otáčivé (někdy
kombinované), pracuji s minimální vstupní informací, mechanická zpětná vazba (pokud existuje) je ovládána pouze
kvantitou vyko návaní činnosti, kdežto kvalita je závislá na lidské obsluze. Chceme-li tedy jednoduchými stroji
vykonával složitou činnost nemůžeme mít potom velké nároky na její kvalitu.
Uplatnění bioniky v konstrukci zemědělských strojů by bylo jen vel mi omezené, kdyby se soustřeďovalo jen na
mechanicky realizovatelné apli kace a přitom by byly ponechány stranou možnosti, které dává elektronika.
Nahradíme-li dosavadní jednoduché stroje stroji velmi složitými, stane se problematické jaká bude
spolehlivost těchto strojů, neboť obecně platí, že s růstem počtu součástí klesá spolehlivost systému. Jeden způsob
zvy šování spolehlivosti reprezentuje elektronický integrovaný obvod, jehož po ruchovost je ekvivalentní poruchovosti
jednoho tranzistoru, ale jeho funkce odpovídá několika tisícům tranzistorů a dalších součástek.
Další způsob je vlastní všem živým systémům a jeho aplikace je jed ním z nejdůležitějších problémů
bioniky. Tento způsob spočívá v automa tické opravě poruchy. Lze si představit, že při závadě v některé části
technického systému vstoupí v činnost zařízení s funkcí automatické orga nizace, které zajistí např. vytvoření
náhradních cest pro přenos signálů a pro přenos působení tak, aby technický systém jako celek mohl dále pra covat.
Důležitou součástí takového zařízení je systém pro kontrolu stavu součástí technického systému.
Technické prostředky automatické kontroly jsou v mnoha oborech dobře propracovány. Jedno metodické řešení je
postupná kontrola jednotlivých míst složitého systému s použitím rozdělovací- ho principu např. s použitím třídičů.
Kontrola může být uskutečňována také v úrovních, takže jednotlivé části komplexu jsou kontrolovány zvlášť
decentralizované, a informace o výsledku jsou předávány do vyšších úrovní a odtud do jejich center.
Jestliže systém je způsobilý zajistit při poruše nejen svoji činnost, ale i závadu účinně odstranit, pak jde
o systém s automatickým opakováním. Funkci těchto systémů je možno rozdělit do tří dílčích funkcí:
a) automatická kontrola vlastního stavu nebo funkce,
b) automatická volba zásahu pro omezení vlivu závady nebo pro odstranění závady,
c) automatické provedení zvoleného zásahu.
 Těmto systémůmje věnována značná pozornost a pravé bionický výz kum činnosti nervové soustavy
přináší významné podněty a předlohy k tech nickému řešení.
V zemědělské praxi je vysoká spolehlivost požadována např. u auto matického řízení režimu
velkokapacitních líhní, resp. všude tam, kde i krátkodobá porucha automatiky řízení má za následek velké
hospodářské ztraty.
)
V budoucnu je možno očekávat, že obvody, které budou automaticky zajišťovat svoji spolehlivou
funkci, se stanou základnímelementem všech elektronických řídicích systémů.
Pouze pro ilustraci možností, které bionika poskytuje při svém cíle vědomémrozpracování a
důslednémvyužívání pro problémy zemědělské tech niky je možno předložit několik příkladů potenciální
realizace bionických znalostí v technice.

Kráčející mechanismy
Kola, na nichž se pohybují zemědělské mechanismy, nejsou ve všech případech ideálním případem
lokomoce, zejména při ošetřování rostlin, kde souvislá stopa kola poškozuje strukturu půdy v okolí rostlin,
pokud přímo tyto rostliny dokonce neničí. K vyvolání potřebné tažné síly musí být kola značně rozměrná,
případně jich musí být větší počet. Využívání kolových mechanismů vyvolává potřebu určitého způsobu
agrotechnické kultivace, kte rý nemusí být vždy optimální. Řešením by mohl být kráčivý pohyb, o jehož
technickou realizaci se pokoušelo na čistě mechanické bázi mnoho konstruk térů a vynálezců bez znatelného
úspěchu. V současné době a zejména v dohledné budoucnosti by nemělo být problémem uskutečnit
elektronicky řízený kráčivý pohyb, který by v podstatných rysech modeloval pohyb živočichů. Rovnováha a
koordinace pohybů by byla řízena malým počítačem, avšak kaž dá noha by měla ještě jistou autonomii v
optimální volbě místa dosedu, která by zajišťovala, že dojde jen k minimálnímu poškození rostlin a jejich
okolí. Při automatizovaném sběru či ošetřování některých rostlin či plodů, které stále ještě vyžaduje lidskou
práci, by kráčivý pohyb mohl vyřešit některé zásadní technické problémy.
Další předností kráčivého pohybu je možnost lokomoce i v terénech, které jsou kolovým
mechanismům nepřístupné. Připomeňme, že v době, kdy nebyla dostatečné známa strukturnost měsíčního
povrchu, se uvažovalo o použití kráčejícího vozidla.

Vi d ě n í
Čím jednodušší je organismus, tím jednodušší má oči. Účelem jedno duchých očí není podávat organismu
věrné, fotografické obrazy okolního světa, nýbrž vybírat z okolního složitého prostředí pouze ty podněty, kte ré jsou
pro existenci daného organismu podstatné. Příklad může být již dosti dobře prozkoumané oko žáby, které předává
do žabího mozku infor mace jen o čtyřech jevech: o rovných hranicích kontrastů, o pohybujících se oblých
předmětech, o střídání kontrastů, a o rychlém šeření. Přitom nejsou registrovány všechny směry pohybu, ale jen
ty, které jsou z hle diska žáby účelné. Letí-li moucha směrem k žábě, takže může být chyce na, žába tento pohyb
registruje, avšak letí-li moucha pryč, nebo mimo její dosah, žába mouchu vůbec nevnímá. Rovněž neregistruje
např. pohy bující se stéblo trávy, protože tam chybí kontrast. Naopak na pohybující se velké kontrastní předměty
reaguje žába jako na nepřítele.
Je zřejmé, že tento princip lze aplikovat na příští generace elektro nicky řízených zemědělských strojů,
sloužících k nejrůznějším účelům. Podstatné okolí stroje (vzhledem k jeho funkci) je možno abstrahovat do menšího
počtu charakteristických znaků, jejichž přenos a zpracování lze uskutečnit co nejefektivněji, které však plně
postačují k dokonalému auto matickému řízení pracovního procesu. Namátkou je možno uvést třeba sklízecí stroje,
které by pracovaly téměř beze ztrát, nepoškozovaly by pro dukt, samy by řídily svůj pohyb optimální rychlostí i
směrem, byly by schopny rozlišit balast od produktů atd. Docela dobře je možno si předsta vit, že stroj řízený
selektivním zrakovým čidlem by mohl vykonávat větší počet specializovaných operací pouhou změnou programu
vnitřního řídícího počítače.
Uplatnění elektronických prvků v zemědělských strojích přinese patr ně úplný převrat v jejich konstrukci,
nebol umožní zpětnou vazbu mezi čin ností stroje a jejím výsledkem. V mechanické konstrukci převládnou unive rzální
víceúčelové prvky, jejichž funkce bude determinována teprve, vložením ; příslušného programu. Tedy např. pracovní
rameno stroje bude obsahovat mechanicky vzájemně nezávislé funkční systémy, jejichž činnost bude řízena bud
centrální elektronickou jednotkou, nebo vlastním čidlem spojeným a au tonomnímmikropočítačem.
 Zemědělský stroj, jehož činnost závisí na informaci zrakového čidla (optického analyzátoru), klade mi toto
čidlo specificko požadavky, vyplýva jící z potřeby co nejspolehlivějšího rozlišení objektu činnosti od balastu a rušivých
vlivů. Dá se předpokládat, že pouhá analýza tvaru "Vidění" by často nestačila k spolehlivému rozlišení, pokud by
nebyla doplněna spek trální analýzou odraženého světla, a to podle potřeby i mimo oblast barev ného vidění lidského
oka. Není všem třeba, aby čidlo registrovala celé barevné spektrum s širokou škálou stínů, ale postačí vnímat jen
ty obory vlnových délek, které v daném případě poskytnou nejvíce informací potřeb ných k diferenciaci podobně jako je
tomu u většiny živočichů. Tak např. včela dělnice vidí jen zelenou, modrou a ultrafialovou barvu. Pokud tedy žluté
květy ohnice, řepky a hořčice rozliší lidské oko obtížně, včela je rozezná zcela snadno, neboť se značně liší
odrazivostí ultrafialového zá ření.
V této souvislosti je nutno se zmínit, že sledování zemědělských kul tur pomocí družic je založeno právě na
komplexní analýze kulturami odra ženého světla a poskytuje neobyčejné množství cenných informací. Dovoluje určit druh
kultury, její vývojový a zdravotní stav, zásobní vodu i dokonce pravděpodobný výnos a to s fascinující přesností. I toto
je v podstatě za loženo na bionickém poznání diferenciačních schopností vjemů různých or ganismů.

Vnímání a analýza pachů

Zatím co pro ostatní, které se vyskytují v živočišné říši, máme více či měně dokonalé technické
ekvivalenty, pro čich nemáme nic, co by třeba vzdáleně odpovídalo činnosti čichového senzoru. Analýzu pachů
provádíme v nejlepším případě plynovým chromatografu, jehož citlivost však je o mnoho řádů nižší než citlivost
čichového nervu, který dokáže často reago vat i na jednotlivé molekuly pachových látek. Největší překážkou užití sou -
časných možností čichového analyzátoru v zemědělských strojích není však ani tak nedostatečná citlivost ani
principiální odlišnost od čichového nervu, jako charakter samotného plynového chromatografu jakožto přístroje. Jen v
nereálné fantasii bychom mohli umístit plynový chromarograf-do terénního zemědělského stroje. Přesto však - ve
světle bioniky - stojí za to uvažo vat o možnostech, které by čichový analyzátor přinesl pokroku zemědělské techniky a
tato vize je nepochybně, opět ve smyslu bioniky, jen otázkou času. Nabízejí se zde možnosti sledování kvality
uskladněných zemědělských produktů, zjišťování přítomnosti nežádoucích látek, parazitu, možnosti tří dění plodů či
květů, kontrola zdravotního stavu ustájených zvířat (nemocné zvíře produkuje specifické pachové látky) a řada
jiných. Pro ilustraci tech nické úrovně jaké dosahují čichové analyzátory v živočišné říši je možno jméno vat několik
ilustrativních příkladů. Kovověnka pilousova (Lariophagus dis- tinguendus) nalezne čichem obilná zrna napadená
pilousem. Byl učiněn po kus, že do 96.000 zdravých pšeničných zrn bylo vmíseno 118 zrn napade ných pilousem, která se
lišila od zdravých jen vůní a nepatrnou dírkou. Hmyz nalezl z těchto zrn 114, ačkoliv některá napadená zrna byla zahra -
bána až v hloubce 32 cm.
Pro jeden druh motýlů bylo prokázáno, že cítí samičku na vzdále nost 11 km, a je schopen jí najít,
přestože na jeho tykadla dopadne čas od času jen několik molekul jejího pachu. Tato fantastická citlivost je umožněna
tím, že část čichových nervů motýla je citlivá pouze na molekuly samičího pachu a na jiné molekuly vůbec nereaguje.
Až se podaří realizovat specializovaná čichová čidla se srovnatelnou citlivostí, budou možnosti aplikací v
rostlinné a živočišné výrobě dnes skoro nepředstavitelné. Pach nepotřebuje ke svému šíření žádný umělý ko -
munikační kanál a informace, přenášená pachovou látkou je dostupná na kterémkoliv místě prostoru.

Řízení pocitu hladu

Svým způsobem bionickým řešením je již režim střídání světla a tmy při pěstování drůbeže, směřující k
zvýšení přírůstku produkce. Podrobněj ší studie však ukazují na. řadu dalších možností zvýšení produkce masa a •to
nejen u drůbeže, ale perspektivně u jiných druhů zvířat. Je tím myšleno využití mozkových funkcí a zavedení
mikroelektrod do specifických mozko vých partií, jejichž drážděním se stimuluje pocit hladu a tím zvyšuje množ ství
spotřebované potravy a množství přírůstku. Tento postup, který na první pohled v dimensích současné perspektivy
vypadá poněkud násilný má však v reálně dostupné perspektivě zcela konkrétní charakter, jak proká zala řada již
provedených pokusů a teoretických studií. Implantace elektro dy je postup zcela bezbolestný a ve své podstatě tak
primitivní, že při event. budoucí realizaci lze jeho provedení svěřit pracovníkům běžné zemědělské praxe.

Klimatizace prostoru
V praxi zemědělské techniky živočišné výroby vystupuje celá řada problémů klimatizace prostorů, kde
technické nároky, pokud jde o stabilitu režimu a bezpečné zachování nastavených parametrů jsou velmi náročné.
Jde o případ líhní, některé stájové prostory apod. Pro technicko řešení klimatizace je možno najít opět různé
inspirace v živočišném světě a pro ilustraci je možno uvést případ termostatování termitních staveb. Termiště
spotřebuje za den přibližně 1.200 litrů čerstvého vzduchu při udržení op timální teploty 30 °C. Horký a okysličený
vzduch -vystupuje do horní části termiště, kde se přes pórovitou stěnu zbavuje přebytku kysličníku uhliči tého a
obohacuje kyslíkem z vnějšího prostředí.
Chemicky regenerovaný vzduch se ochlazuje ve výměnících ve tvaru žeber, pod jejichž povrchem je systém
vzdušných větracích kanálků. Uvnitř těchto kanálků termití jedinci blokují nebo otevírají průchod vzdu chu svým tělem v
závislosti na teplotě tohoto vzduchu a na obsahu kyslíku. Popsaný systém klimatizace dokonale funguje v ohromném
rozmezí klimatic kých podmínek, takže např. pokud by neexistovaly jiné překážky, mohli by tropičtí termiti žil i v
podmínkách střední Evropy.

Chemický boj proti škůdcům

Ochrana proti hmyzím škůdcům, pokud se provádí dnešními chemický mi prostředky znamená velmi často
vážný zásah do ekologických podmínek a nebezpečné ohrožení zdravého životního prostředí. Chemobionika zde na bízí
do budoucna řadu možností boje proti škůdcům s využitím sexuálních vábidel, jichž se odhaduje přibližně půl
milionu druhů chemických indivi duí. Až na ojedinělé výjimky jsou všechny dosud známé pachy přísně dru hově
specifické. Jsou to nejedovaté látky, u nichž stačí k účinné aplikaci zcela nepatrné dávky, které mohou vyvolat
imunitu. Pokud jde o syntetic kou přípravu těchto vábidel, která je samozřejmě předpokladem technické aplikace,
ukázal se příznivý stav, že totiž značná část sexuálních vábidel má z chemického hlediska velmi podobnou
molekulární stavbu, takže se nabízí možnost napřed syntetizovat velké množství analogických molekul a teprve
později zjišťovat jejich efektivitu pro jednotlivé hmyzí druhy. Tímto způsobem postupoval např. Jacobson a objevil
vábidlo středomořské octomilky

3.4 ČLENĚNÍ AGROBIONIKY

Předmětem Moniky je záměrné hlodání do rud neznámých biologických ( širším smyslu i fyziologických a
psychologických) faktů a principů apli kovatelných v jiných oborech, technických. Dále je posláním bioniky for mulace
pravidel, a postupů, na jejichž základě lze tyto aplikace prakticky uskutečňovat. Bionika tedy představuje oblast, kde
se překrývá biologie a technika, přičemž převažuje proud základních informací směrem od věd zabývajících se
systémy živými k systémům technickým.
Bionika se dělí na základní, která shromažduje statistický materiál, systematickou, která materiál zpracovává dle
různých funkčních hledisek, a aplikační, která se stará o technické využiti nahromaděných poznání (obr. 18). V
současně době jsou nejdůležitější směry systematické bioniky, bionika strukturní, motorická, informační,
energetobionika a chemobionika.
 Nejdůležitější směry současné bioniky jsou tyto:
- chemobionika, zaměřená především na studium využití fotosyntézy s cílem využít dopadajícího slunečního
záření jako energetického zdroje. Dalším významným oborem studia chemobioniky jsou pochody na semipermeabil ních
membránách, slibující technické aplikace v procesu akumulace a se parace,
- bionika informační, která se zaměřuje jednak na studiuma později i mo delování smyslových orgánů, a
to i takových, jejichž mechanismus není
dosud znám, a dále na studiumpochodů při předávání těchto'informací,
do řídicího centra organismu, jejich zpracování a využívání. V tomto
směru zabíhá informační bionika až na pomezí psychologie a etologie.
Výsledků těchto studií má být v budoucnu využito při konstrukci umě lých smyslů, umělých orgánů, robotů,
jako zdroje poznání pro zlepšení výpočetní techniky, impulsů k zlepšení řídicí techniky aj.
Agrobionika neboli bionika aplikovaná v zemědělství začíná nacházet jak v rostlinné, tak i v živočišné
výrobě široké pole uplatnění vzhledem k rozsáhlé škále systému zpracování informací, čidel a originálních
postu pů.
Agrobioniku lze členit na dvě velké skupiny, které prakticky pojímají všechny oblasti současného poznání
zemědělské bioniky a to na zoobioniku a fytobioniku. Schéma členění agrobioniky je uvedeno na obr. 19.
Zoobionika a fytobionika mohou být společně propojeny na další sys témy, se kterými vytvářejí dialektickou
jednotu . Jde zejména o zemědělské strojírenství, zemědělský průmysl, systémové zařízení, automatizaci, regu laci a
zpracování informací.

Zoobioniku a fytobioniku lze členit také podle předmětných problémů. V zoobionice se řeší např. bionika
technologických center živočišné výroby, bionika zemědělských staveb a ve fytobionice bionika růstu biomasy. Vysky tují
se však problémy, které postihují jak zoobioniku, tak i fytobioniku. Jako příklad lze uvést bioniku zemědělských produktů.
Souhrnně lze konstatovat, že zemědělská bionika je podle uvedených aspektů modifikována na problematiku, jež
muže být prospěšná při řešení zemědělské techniky a může přispět k rozvíjení její vývojové základny.